„Finanční krize v roce 2008 začala kvůli problémům amerického trhu s nesplacenými hypotékami a způsobila dluhovou krizi v Evropě. Některé státy na evropském kontinentu nebyly schopny splácet své dluhopisy, což vážně ohrožovalo evropský bankovní systém. Hovořilo se o nutnosti provést konkrétní státní zásahy, ale nedošlo ke shodě nad tím, čeho by se přesně měly týkat. Obecně řečeno lze říci, že se objevily dvě interpretace celého příběhu," píše Friedman. 

„Podle německé verze, jež byla později přijata celou Evropou, byla dluhová krize důsledkem nezodpovědné sociální politiky v Řecku. V rámci těchto sociálních opatření byl stanoven předčasný odchod do důchodu u státních zaměstnanců, nadstandardní podpora v nezaměstnanosti atd. Politici si podle této verze kupovali hlasy voličů skrze velkorysé sociální programy a země nebyla schopná vybírat daně a provádět reformy. Krize, která ohrožovala bankovní systém, měla tedy své kořeny v nezodpovědnosti dlužníků,“ nastínil Friedman. 

Ze dnešního pohledu se však podle Friedmana zdá důvěryhodnější verze, kterou jsme prý tehdy příliš neslyšeli. Podle této verze je zřejmé, že krize je důsledkem nezodpovědnosti na straně Německa. „Čtvrtá největší ekonomika světa vyváží ekvivalent odpovídající asi 50 % HDP. Němečtí spotřebitelé totiž nejsou schopni zkonzumovat nadměrnou průmyslovou výrobu své země,“ míní Friedman. Výsledkem dle jeho názoru je, že Německo přežívá na mohutné exportní vlně. „Aby se i nadále tato vlna udržela ve stávající podobě, tak Německo prostě potřebuje Evropskou unii s její zónou volného obchodu, eurem a bruselskými předpisy. Německé banky poskytly půjčky zemím typu Řecko, aby mohl jejich export i nadále růst. Němci přitom věděli od začátku, že tyto nemohou být splaceny,“ kritizuje Friedman. 

celý text v angličtině naleznete ZDE