„V organizaci jsem dva roky, předtím jsem studovala mezinárodní rozvojová studia v Olomouci. Začala jsem jezdit do Tanzanie a pak jsem se věnovala Kongu, kde jsem zatím byla dvakrát a strávila tam tři měsíce. A za nedlouho tam jedu zase na dva měsíce. Jinak pracuji v Praze,“ představila se na úvod Zuzana Břehová, koordinátorka mise v Demokratické republice Kongo společnosti Člověk v tísni.
Rosteme!
„Šimon Pánek je pořád naším hlavním ředitelem. On to celé začal oficiálně v roce 1992. Tomu předcházela humanitární pomoc po zemětřesení v Arménii v roce 1988. Už to dávno není malá organizace, ale zároveň tam pořád funguje to, co tam přinesl Šimon Pánek jako studentský vůdce při sametové revoluci. A to si neseme v sobě,“ uvedla přednášející zhruba necelé dvacítce vesměs mladých lidí. „Ve srovnání s jinými organizacemi ve světě, které dělají humanitární rozvojovou pomoc, jsme ‚trochu jedineční‘ ve vnitřní pospolitosti. A ta práce je vlastně životní styl. Všichni se tomu chtějí věnovat i více, než by občas bylo i zdravé,“ svěřila se koordinátorka. Jenom v Česku má podle ní Člověk v tísni asi 400 zaměstnanců. „Činnost je poměrně velká a i se zahraničními kolegy v misích je nás 1 800 až 2 000… Už je to prostě hodně lidí na to, aby to šlo uřídit ‚sluníčkářskou cestou‘. Takže se dostává na profesionalismus a jsme srovnatelní s velkými organizacemi, které v Evropě jsou. V Česku jsme největší, ve střední Evropě jedni z největších,“ pochlubila se Břehová.
„Neděláme jen humanitární zahraniční mise, činnost v Česku je poměrně velká. Je to globální rozvojové vzdělávání na školách, podpora vzdělávacího systému v Česku, sociální práce a dluhová problematika, kterou děláme ve všech regionech,“ informovala přítomné přednášející zmiňující také festival dokumentů Jeden svět.
„Když počítáme naše oddělení lidských práv, tak pomáháme asi ve třiceti zemích. Jsou to Evropa, západní Balkán, Střední Asie, Latinská Amerika, Afrika, Blízký východ,“ pochlubila se.
Obrovská země, obrovské problémy, obrovské bohatství
Poté se dostala k aktuálním problémům země: „Ebola, která byla před rokem na západě Konga, je dnes zase ‚rozjetá‘ na východě země jako velká epidemie. Jsou tam konflikty, zvláště na východě země, kde je řada polovojenských skupin, které jsou stále aktivní. Je škoda, že je tam taková situace, protože ta země má cestovatelsky co nabídnout. Je tam řada národních parků, žijí tam horské gorily. Země je bohatá na nerostné suroviny, které se ovšem snaží těžit ozbrojené skupiny. Jejich hlavním zájmem je udržovat nestabilitu, protože díky tomu mohou dál nelegálně těžit,“ popsala situaci koordinátorka z neziskovky Člověk v tísni. „Naproti tomu sousední Rwanda je už dnes podstatně dál a dá se tam cestovat,“ pochválila sousední africký stát.
„V současné době je v Kongu asi 99 milionů obyvatel. Předchozím režimem to bylo snížené asi o polovinu a asi 44 procent lidí žije ve městech.“ Podle Břehové zažívá země populační explozi, kdy 60 procent obyvatelstva země jsou děti a mladí lidé do 18 let. „Tím, že Kongo nemá skoro žádné cesty a infrastrukturu, tak lidem moc nezbývá. Hlavní město Kinshasa má oficiálně asi 13 milionů obyvatel, ale říká se, že je to ve skutečnosti 18 milionů.“ Poslední sčítání lidí bylo podle Břehové před několika desítkami let, takže se jenom odhaduje.
Psali jsme:
Plenící Belgičané
„Oproti ostatním zemím, které byly kolonizovány, to bylo zde krušnější. Už samotná správa Konga byla poněkud šílená, protože to nejdříve byl soukromý majetek belgického krále Leopolda II.“ Tomu nedávno v Bruselu otevřeli muzeum, kde je řada artefaktů dovezených z Konga – odsoudila velebení kolonizátora Břehová. „Ten Kongo jen plenil, těžil suroviny, kaučuk. Odvážel si vše, co bylo možné. Až když zprávy pronikaly ven, tak se zvedla vlna nevole, jak tam bičují lidi, občas jim sekají ruce, když nepracují dobře nebo málo. Takže pak si to vzala pod sebe Belgie, a to do roku 1960. Kolonizace jinde přinesla alespoň nějaká pozitiva, že byla zavedena infrastruktura, že šly investice do vzdělávání. V Kongu se nedělo vůbec nic,“ konstatovala před užaslým auditoriem koordinátorka.
„Až za Belgického Konga se investovalo více do vzdělání, do železnic, ale pořád ne v takovém rozsahu jako jinde. Pak přišel diktátor, obrovská byrokracie, která tam bují do dneška, a zase se zemi nepomohlo. V roce 1994 proběhla genocida ve Rwandě, která měla za důsledek velký pohyb obyvatel. Způsobilo to dvě velké války, které se uvádějí jako největší hned po druhé světové válce. Oficiálně skončila v roce 2003, ale konflikt na východě země stále pokračuje. Ozbrojené skupiny nejsou nikým kontrolované, samy sebe financují díky nelegální těžbě surovin a bojují i mezi sebou. V prosinci 2018 tam proběhly demokratické volby. Moc byla poprvé v historii klidně předaná. Byl to mimořádný signál, že proběhly klidně,“ shrnula nedávné dějiny poměrně optimisticky Břehová.
Krize, kam se podíváš
Podle přednášející: „… 25 procent lidí v Kongu je v nějaké krizi. Problémy jsou všude a ve všech sférách. Není tam žádné zemědělství, země není soběstačná.“
„Pracujeme v hodně odlehlých oblastech. Když máte 250 kilometrů jízdy na motorce, kdy vyjedete ráno a odpoledne dojedete do města, tak je to velmi náročné,“ posteskla si. Ale pak přidala pozitivní zprávy: „Máme tam asi 65 kolegů, většinou jsou to lidé z Konga a je tam jen pár mezinárodních pracovníků, kteří misi menežují. Tým je naprosto skvělý, někteří lidé jsou s námi sedm osm let. Chtějí s námi spolupracovat i nadále, což třeba není příklad dalších zemí. Za pomoci Evropské komise nebo OSN můžeme doletět do měst letadly, abychom se mohli dostat do vzdálených míst, třeba zdravotnických středisek, třeba vrtulníky. Velké organizace se tam ani nedostanou, protože tam není žádný dopravní prostředek, protože tyto lety jsou spolufinancované v rámci projektů. Anebo nemají peníze. Takže aby zajely do nějakých vzdálených oblastí, vůbec není samozřejmost,“ popisovala Břehová.
Od kojení po obživu
„Člověk v tísni se snaží, abychom pomoc dělali komplexně. Proto se soustřeďujeme na výživu dětí, prevenci a léčbu. A hlavně na ženy, na předporodní péči o matky. Školíme zdravotní pracovníky, dodáváme jim základní balíčky léků, které tam většinou vůbec nejsou. Učíme zdejší, jak rozpoznat podvýživu. Na první pohled byste to nepoznali, ale pak zjistíte, že dítěti nejsou dva roky, ale čtyři. Jde i o hygienické návyky, vůbec není třeba normální, aby dětem myli ruce před jídlem. Hodně aktivit se týká kojení. V případě potřeby je pak odesíláme do zdravotnického zařízení nebo do nemocnice, a to platí Člověk v tísni,“ popisovala běžný provoz koordinátorka.
„Pomáháme i se zemědělskými aktivitami, podporujeme tvorbu zahrádek, rodinných políček. Dělají se kurzy vaření, protože často pracují jen s jednou surovinou. Distribuujeme semena. Častokrát lidé, což je koloniální dědictví, ani nejsou zvyklí dělat v zemědělství. Takže to je návrat k němu. To se stalo tím, že jsou od dob kolonialismu jen zvyklí chodit do dolů a těžit. A to i matky, takže děti často zůstávají doma a nedostávají přísun jídla a matky brzo přestávají kojit. To je hlubší strukturální problém. Obnovujeme také vodní zdroje. Dříve jsme třeba dělali i složitější věci a stavby, rekonstruovali jsme latríny, ale dostali jsme se na problém, že všechno musíme vozit letadlem a vrtulníky, což je velice finančně náročné,“ posteskla si před mladými posluchači Břehová.
Národní park Virunga, kde jsou i gorily, byl do konce loňského roku uzavřen, protože tam byli zabiti angličtí turisté. „Vzhledem k nerostným surovinám by tam některé lobbistické skupiny ty primáty nerady viděly a byly by nejraději, aby tam nikdo nejezdil a mohlo se nelegálně těžit,“ konstatovala v závěru. Pak dodala: „Proč to děláme? Je to práce jako každá jiná, neděláme nějaký zisk pro sebe, ale snažíme se jej investovat, ať v Česku, nebo v zahraničí.“
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
