Už z vlaku směrem na Calais vyvedla ochranka několik pasažérů bez dokumentů, nádraží na místě bylo úplně obšancované policií. Směrem na okraj města, k uprchlickému táboru zvanému Džungle, stálo několik policejních kontrol. V jedné ulici postarší pán z kufru svého citroënu, kde mu ležela cedule s nápisem „Hodně štěstí, na shledanou!“, podával dvěma migrantům z Afriky sušenky a krabici s džusem. „Napiš přesně, co jsi tam viděl. Jak se k nim policie chová jako k lidem druhé kategorie. Jak je třídí a vybírají, jako by to byl dobytek,“ vybídl mě.

Na srazišti uprchlíků

Ulice Garennes, kterou z jedné strany lemují trávou zarostlé koleje a z druhé obrovské sklady průmyslové zóny, byla v polovině přehrazena policejními kordony. V železnými zábranami ohraničených koridorech se každé dopoledne tlačily stovky migrantů a pomalu se posouvaly k velké budově prázdného skladiště, kde byli zaregistrováni. Zájemce, kteří zde stáli už brzo ráno, odvážely první autobusy do francouzských uprchlických center. Jeden mladík s půvabnou tváří severoafrického Tuarega, což je etnikum známé hlavně díky filmovým dokumentům o mužských soutěžích krásy, jim v jednu chvíli mával na rozloučenou.

Někteří migranti nesli své tašky a kufry na hlavách, ve shluku lidí občas došlo ke strkanicím. „Už nechci v Džungli žít. Pod stanem je zima, rychle se tam šíří nemoci, mám nohy okousané od štěnic. Nechci ale zůstat ve Francii, nemám to tady rád,“ sdělil osmadvacetiletý Mustafa, jenž utekl ze stále nepokojného Iráku a v dunách u Calais strávil půldruhého roku. „Chceme do Anglie. Nic nám v tom nezabrání,“ vyštěkl sedmnáctiletý Girmay z Eritreje a jeho kamarád souhlasně pokývl hlavou. Oba se třásli chladem. Měli na sobě jen tenké svetry, na nohou žabky.