Už z vlaku směrem na Calais vyvedla ochranka několik pasažérů bez dokumentů, nádraží na místě bylo úplně obšancované policií. Směrem na okraj města, k uprchlickému táboru zvanému Džungle, stálo několik policejních kontrol. V jedné ulici postarší pán z kufru svého citroënu, kde mu ležela cedule s nápisem „Hodně štěstí, na shledanou!“, podával dvěma migrantům z Afriky sušenky a krabici s džusem. „Napiš přesně, co jsi tam viděl. Jak se k nim policie chová jako k lidem druhé kategorie. Jak je třídí a vybírají, jako by to byl dobytek,“ vybídl mě.
Na srazišti uprchlíků
Ulice Garennes, kterou z jedné strany lemují trávou zarostlé koleje a z druhé obrovské sklady průmyslové zóny, byla v polovině přehrazena policejními kordony. V železnými zábranami ohraničených koridorech se každé dopoledne tlačily stovky migrantů a pomalu se posouvaly k velké budově prázdného skladiště, kde byli zaregistrováni. Zájemce, kteří zde stáli už brzo ráno, odvážely první autobusy do francouzských uprchlických center. Jeden mladík s půvabnou tváří severoafrického Tuarega, což je etnikum známé hlavně díky filmovým dokumentům o mužských soutěžích krásy, jim v jednu chvíli mával na rozloučenou.
Někteří migranti nesli své tašky a kufry na hlavách, ve shluku lidí občas došlo ke strkanicím. „Už nechci v Džungli žít. Pod stanem je zima, rychle se tam šíří nemoci, mám nohy okousané od štěnic. Nechci ale zůstat ve Francii, nemám to tady rád,“ sdělil osmadvacetiletý Mustafa, jenž utekl ze stále nepokojného Iráku a v dunách u Calais strávil půldruhého roku. „Chceme do Anglie. Nic nám v tom nezabrání,“ vyštěkl sedmnáctiletý Girmay z Eritreje a jeho kamarád souhlasně pokývl hlavou. Oba se třásli chladem. Měli na sobě jen tenké svetry, na nohou žabky.
Fotogalerie: - Pařížské protesty policajtů
V opouštěné Džungli
Projít pod dálničním nadjezdem a Džungle je z náspu vidět jako na dlani. Právě u betonové opěry nadjezdu leží cedule: „Vítejte v Džungli. Populace 8143, dětí 1496, bez doprovodu 1291.“ Avšak cifry byly v tomhle lidském mraveništi vždycky nejzrádnějším údajem, uvedená čísla vypadala při evakuaci Džungle dost nadneseně. Opodál stál obrněný vůz policie. Ostatně policejní dodávky obklopovaly celý uprchlický tábor, jehož jižní část byla už dávno téměř celá srovnána se zemí. Stále tam stojí pouze improvizovaný dřevěný kostel, za nímž dobrovolníci rozmontovávají školku z překližky, přičemž učebnice a stránky z nich vyhřezávají z několika krabic rovnou na zem. A modrým igelitem potažená mešita. Podle jednoho z plánků bylo v Džungli podobných mešit celkem sedm.
V severní části, kde byla sice většina dřevěných obchodů už vystěhována, ale stany stály pořád na svých místech, kouřilo z ohňů. Tady klučina rozebíral restauraci a dřevem živil plameny, jinde byla do ohně přikládána partou výrostků jízdní kola, oblečení a dokonce i stanové celty. Když přijeli dobrovolníci nebezpečný oheň uhasit, sneslo se na ně několik kamenů, ale po jejich výhrůžných pohledech nejisté kamenování ustalo. Také u umýváren bylo rušno. „Ve Francii je bordel, chceme do Anglie, tam je mnohem lépe,“ překřikovalo se pět kluků prý ze súdánského Chartúmu. Všichni chtějí studovat v Londýně, jen sedmnáctiletý Mohamed se chce dostat do týmu Liverpool FC.
Doprodej zboží
Ještě v úterý zde fungovalo pár stánků, někteří běženci prodávali poslední zboží na prkně pod širým nebem. Cigaretové papírky, zapalovače, šampóny, ubrousky. „Do Franice jsem se z Kábulu dostával osmnáct měsíců. Přijel jsem za rodinou do Paříže, ale těch žije v jedné místnosti skoro deset, takže jsem se musel postarat sám o sebe. Řekli mi, že v Džungli v Calais je ubytování i jídlo a tak jsem přijel sem. Hrůza a hodně problémů. Jednou jsem třeba volal rodičům, ohromný černoch mi vytrhl mobil z ruky, a když jsem požádal, aby mi ho vrátil, stříkl mi slzák do očí. Já nechci do Anglie, chci zůstat ve Francii, ale na lepším místě. Proto odtud rád odjedu,“ vysvětlil pětadvacetiletý Afghánec, obchodník Amadzei.
Na severu Džungle leží mezi stany a dřevěnými přístřešky polooficiální a oficiální uprchlický tábor. V prvním stojí modré stany rozestavěné jako vojáci na přehlídce, v druhém se za kovovým plotem bělají vždy dva na sebe postavené kontejnery, ubytování pro uprchlíky s papíry. Nedaleko odsud narazím na dřevěnou chalupu oblepenou americkými a britskými vlajkami. Jde prý o přístřeší jednoho z nejstarších obyvatel Džungle, jehož snem je získat azyl právě buď v USA anebo v Británii. Prozradil mi to kolemjdoucí, představil se jako Salim a hned spustil: „Novináři ničemu nepomohou. Tady v Evropě si musíte uvědomit, že jsme taky lidé a ne zvířata, ale o tom se nepíše. V Súdánu jsem pracoval jako advokát, ale po rozdělení jsem utekl, protože by mě tam někteří viděli raději na prkně. Od té doby se snažím dostat do Anglie, tady žiju už dva roky.“
Fotogalerie: - Opouštění calaiské džungle
Oznámení o odchodu
Charitativní pracovníci na ulici ohraničující Džungli rozdávali prohlášení – v několika jazycích – prefektury v Calais, kde se mimo jiné píše: „Každý, kdo žije v calaiské Džungli musí odejít, neboť bude ubytován v některém z uprchlických center na území Francie. Tam si může v klidu promyslet své další kroky.“ Když jsem si chtěl také jedno vzít, utrhl se na mě dobrovolník: „Jsi snad uprchlík? Tohle je pro ně!“ Nicméně hned za jedním z improvizovaných obydlí leželo těch letáků zmačkaných zhruba dvacet.
Atmosféra mezi uprchlíky byla plná stresu. Někteří se snažili na mapě Francie objevit nejlepší místo k životu či alespoň dočasnému pobytí, jiní se mezi sebou prali natvrdo anebo jen tak z plezíru. O kousek dál na cestě kouřili dva Afričané jointa, marihuanovou cigaretu. „No a tohle tady máme na očích každý den. Jakobyste celé roky žili u hlučné a vykřičené čtvrti. Jestli to skončí, budu ráda, ale moc tomu nevěřím,“ podotkla anonymně obyvatelka přilehlého stavení. Nicméně to už se u auta na druhé straně planiny, která byla ještě nedávno celá posetá ilegálními přístřešky, rozdával v papírových krabicích oběd.
Historie od mnicha Johannese
„S demolicí jižní části tábora, kde jsou dvě jezera, se začalo v březnu. Trvalo to jen tři týdny. Zhruba tři tisíce lidí bylo přinuceno přemístit se a většina jen přenesla své příbytky severněji. Lidé začali žít natlačeni jeden na druhého a občas docházelo ke rvačkám o místo. Zhruba před dvěma měsíci byly v severní části zavřeny všechny obchody a restaurace, nicméně soud prohlásil, že je nelze zničit. Nyní ale přišla prefektura s tím, že do konce týdne bude celý tábor zbořen a všichni musí odejít. To se podle mě nestane. Vždyť ani není dostatek autobusů. Jak vidíte, stále zde zůstává spousta lidí,“ vylíčil aktuální historii Džungle bratr Johannes.
Je z malé komunity benediktinů „Bratři a sestry dobrého pastýře v Belgii“ a v Calais pronajal malý dům, kde zdarma ubytovává hlavně matky s dětmi. Neustále prochází táborem. Tady občas někomu poradí, jinému pomůže se zavazadly. „Lidé jsou zmatení. Spousta lidí neví, kam jede, protože nedostali potřebné informace. Mnoho lidí se chce přestěhovat, většina ale nechce zůstat ve Francii. Například Etiopané tady nemají velké komunity, takže chtějí za hranice. Afghánci a Súdánci zde naopak chtějí zůstat, protože už ve Francii žije mnoho jejich krajanů,“ vysvětlil.
Džungle zmizela
Zpět u shromaždiště na ulici Garennes byly koridory odpoledne už prázdné. Jen jimi v krátkých časových intervalech probíhaly různě velké skupinky uprchlíků, kteří už zaregistrováni a s patřičnými páskami na rukou nasedali do autobusů na sedadla „hygienicky“ potažená igelitem. Hned první den, tedy v pondělí, bylo odvezeno zhruba 2300 lidí a menší konvoje následovaly. Dohromady bylo rozvezeno kolem 6000 uprchlíků. Nezletilí, kterých bylo v Džungli přes 1200, měli podle Dublinské dohody v rámci slučování rodin možnost zažádat o transpot do Anglie. Na shromaždišti policejních aut stál každý den z poloviny vyprázdněný kamion, v němž byly zhruba dvanácti stům policistů dováženy balené vody a sendviče.
Po tři dny probíhalo vystěhovávání calaiské džungle. Na místě včera zbyly jen desítky migrantů, kteří se nesmířili s ničením provizorního tábora, jenž pro ně znamenal velký sen o vstupní bráně do vysněné Anglie. Někteří se opět pokoušeli dostat zpět ke stanům. Požáry založené migranty policistům vlastně pomohly, protože urychlily demontáž některých bývalých kaváren a obchodů. Džungle, měnící se v „město duchů“, zažila i několik výbuchů plynových bomb, jeden muž byl lehce zraněn. Nicméně skoro polovina obydlí stále stojí na svém místě jako tichý svědek tábora zvaného Džungle.
Džungle nikdy nezmizí
„Lidé odtud vždy odcházeli a vraceli se zpět. Byl jsem tady poprvé v roce 2006. Mezi loužemi a nízkým porostem zde žilo zhruba čtyři sta uprchlíků, čemuž se přezdívalo Džungle. Poté se kemp začal zvětšovat. Nicméně uprchlíci mířící do Anglie se do Calais budou vždy stahovat, protože jde o logický bod, odkud se dostat na britské ostrovy. Jsou odtud zhruba šestatřicet kilometrů a když sem migranti přetrpí celou cestu z Afriky anebo Středního východu či až z Afghánistánu, mají vysněnou Anglii na dohled,“ vysvětlil ParlamentnímListům.cz bratr Johannes.
„Vláda si myslí, že když zničí Džungli, najde řešení, ale to je mylná domněnka,“ sdělil Francois Guennoc z charity L´Auberge des Migrants (Útulek pro migranty), jenž zde působil od roku 2008. Nicméně prefektka departmentu Pas-de-Calais Fabienne Bucciová má evakuaci za úspěšně dokončenou. Jak však při odjezdu reportéra ParlamentníchListů.cz prohlásil šéf restaurace na železničním nádraží v Calais: „Opravdu si myslíte, že Džungle skončila? Já ne. Migranti se sem budou pořád stahovat!“
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
