Kohouta do kouta. Tak se jmenuje nová rubrika, v níž bude své názory pro ParlamentníListy.cz vyjadřovat česko-americký performer, signatář Charty 77 a vysokoškolský pedagog Milan Kohout. V tomto příspěvku se vrací k začátkům svého aktivismu v Česku a přiznává, že trochu vyměkl, ale dodává, že už se to nestane.
Šok nad českým rasismem
Včera odlétala z Česka, kde byla na dovolené, moje dlouholetá kamarádka z Bostonu. Když jsem se s ní loučil, smutně prohlásila: „Já jsem v úplném šoku nad českým rasismem a xenofobií. Za celý měsíc jsem tady nepotkala nikoho jiného než rasisty. Moji bývalí přátelé, příbuzní a známí, všichni jsou rasisté a xenofobové. To je strašný, co se tady děje. Všichni nadávají na Romy a nikdo nechce přijmout žádné uprchlíky, protože sem prostě ty jimi nazývané čmoudy nechtějí.“
I já jsem byl trochu překvapen její reakcí, protože už jsem tady trvale čtvrtým rokem a zřejmě jsem trochu otupěl a nechal si kladivy rasistických argumentů částečně okovat mozek. Ale také je to možná tím, že jsem tady potkal pár lidí, kteří rasismus a xenofobii ostře odmítají a svůj odpor k těmto nelidským postojům projevují i na veřejnosti.
Proromský aktivismus
Ale dobře si pamatuji, že jsem také býval při svých krátkých návratech do Česka hodně šokován běžnou místní názorovou rasisticky-xenofobní konformitou a vášnivě jsem po hospodách na lidi vykřikoval, jací jsou rasisté a xenofobové. Bylo to v době vzepětí boje proti antiromanismu, který po revoluci vyplul na povrch společnosti. Protože jsem v té době žil v Bostonu ve čtvrti Afroameričanů, vášnivě jsem se zastával lidských práv Romů, které jsem viděl jako podobnou skupinu, a nastudoval jsem si řadu knih o romské historii, zvycích, kultuře a jazyku.
Dělal jsem po republice performance a přednášky, a to mnohdy i samotným Romům, kteří zásluhou asimilačního programu bývalého režimu zapomněli i na svoje vlastní kořeny a netušili, že jsou potomky dávných kočovných kmenů až z dalekého indického Pandžábu. Připomínal jsem jim, že si uchovali svůj jazyk i kulturu bez písemného záznamu po téměř dvanácti stech letech společného života v naší, dnes české kotlince a že ten jejich jazyk má dokonce o jeden pád víc než naše daleko mladší čeština. Hlásal jsem, že jsme Romům dlužni na platech za sta milionů odpracovaných hodin jako sociálních pracovníků, kteří nám, etnicky čistému nárůdku, svojí romskou přítomností po léta připomínali, že někdo může být jiný a může mít jiné kulturní zvyky.
Svým aktivismem jsem tenkrát šíleně nadzvedl celý národ, když jsem v kulminaci na protest proti postavení protiromské segregační zdi v Matiční ulici v Ústí nad Labem v roce 1999 přeřízl maketu státní vlajky a každou půlku jsem dal na jednu stranu zdi jako metaforu rozděleného národa rovnoprávných občanů. Už tenkrát na mě lidi řvali po hospodách: „Zažeňte ho do kouta a tam ho ubijte.“ Tady je záznam oné performance: https://www.youtube.com/watch?v=1_g8lHleC_g
Lituji, že jsem neřval víc
Rok za rokem jsem zřejmě vyměkával a nechával se ukonejšit místní „rasově a etnicky segregační dobrotou“. Ostatně, když jeden z mých spolusousedů ve vesničce, kde mám chalupu, nedávno něco u stolu prohodil o „rákosnících“, jen jsem se ho tiše a téměř přátelsky zeptal: „Proč říkáš asiatským Čechům rákosníci? Kdyby tady s námi seděla moje bývalá žena původem z Číny, tak bys ji také oslovoval paní rákosníková?“ Ostatní se ho hned zastali a vysvětlovali, že název rákosník je to samé, jako když se řekne Němec či Rakušák a že je to jen jakýsi název etnika, bez skryté hlubší nenávisti. Jako by významy slov nic neznamenaly a byly jen pochechtáváním se dobrotivých superiorních duší.
Vlna uprchlíků z válečných konfliktů, které naše euroamerická civilizace za české participace zavinila, mě ale opět probudila a vyrvala z masturbační mediálně vzdělávací orwellovské české kulturní továrny produkující občany s řadovým, místní společností schváleným názorem a znova jsem začal řvát. A lituji, že jsem v pořadu u Jílkové neřval víc: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10175540660-mate-slovo-s-m-jilkovou/215411030520022
Léčba agresivními metodami
Česko je nemocné těžce zakonzervovaným kulturním a etnickým separatismem, rasismem a xenofobií. Česko je nemocné pokrytectvím a odmítáním zodpovědnosti za svoji participaci na zločinech dnešního světa. A nemoc se dá těžko léčit četbou z nějakých biblí či vlídným slovem a získáním lidských srdcí, jak mi dokonce nedávno řekl jeden anarchista. Těžké nemoci se léčí agresivními metodami, jako jsou antibiotika zabíjející parazitující názory usídlené v našem organismu. Organismus se šokovou terapií jasně vyjádřené kritiky propláchne a pročistí, skryté vředy puknou, hnis vášnivých argumentací se vylije a celý organismus si oddechne, teplota klesne, svaly se uvolní a je hned lépe. A jestli mě někdo nazývá vlastizrádcem, sám je vlastizrádce, neb odmítnout léčit vlastní národ, je zradou.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský
