Novičok je chemickou zbraní třetí generace, takzvanou nervově-paralytickou látkou. V šedesátých a sedmdesátých letech minulého století řešily vojenské velmoci zásadní problémy s chemickými zbraněmi, jejich efektivitou, ale také možnostmi skladování a bezpečného kontaktu s nimi ve stavu před jejich použitím. „Problémy s výrobou a skladováním zásob konečných jednosložkových bojových chemických látek a rovněž náročná a drahá likvidace vadné a expirované (s prošlou lhůtou) chemické munice, nesouhlas místního obyvatelstva, činnost ekologických organizací a v neposlední řadě i absence nových bojových chemických látek s potřebnou extrémní stálostí při skladování vyústily v zahájení programu binární chemické munice,“ lze se dočíst ne webu Chemické-listy.cz. Pro tento nový program byly nakonec vybrány dvě nervově-paralytické látky – sarin a VX, látka použitá v pozdější době například japonskou sektou Óm Šinrikjó ke čtyřem vražedným útokům nebo k usmrcení bratra severokorejského vůdce Kim Čong Nama v malajsijském Kuala Lumpuru. Čtenáři prostí zahraničních informací, avšak zběhlí ve filmové tvorbě, si pak zajisté vybaví hollywoodský trhák Skála se Seanem Connerym a Nicolasem Cagem, kde pomocí VX-ky chtěli teroristé provést útok na San Francisco.
Už ve zmíněné, pro dnešní čtenáře dřevní době, se řešilo dvojsložkové či několikasložkové složení – binární – bojových látek. Pro bojové účely – munici s menší náplní byla v uvedené době navržena prášková síra; a pro munici s větší náplní (a tedy i s problémy spojenými s promísením obou komponent) pak kapalný dimethylpolysulfid. Požadavek na dostatečnou stálost složení toxické zbraně byl u této nové binární látky přesunut na složky, které byly podle zadání samy o sobě netoxické nebo toxické jen málo. Komplikovaná pak byla složitější konstrukce chemické munice, menší náplň, ale naopak možnost snížení některých bezpečnostních konstrukčních prvků,“ napsali ve své práci Potenciální bojové látky Emil Halámek a Zbyněk Kobliha z Ústavu ochrany proti zbraním hromadného ničení z Univerzity obrany ve Vyškově.
Postupné zdokonalování chemických zbraní třetí generace vedlo podle autorů práce k poznání, že použití tehdejších lídrů chemické války, sarinu a látky VX, nemůže splnit veškeré cíle bojového efektu. Řešením nedostatečné stálosti (perzistence) sarinu a těkavosti VX měla být takzvaná látka se střední těkavostí (IVA). Tato bojová chemická látka také nebyla úplně stabilní, v závislosti na teplotě se přeměňuje na tuhý netoxický produkt. Její toxicita blížící se látce VX, společně se zvýšenou těkavostí umožňuje v reálných podmínkách vyřadit živou sílu působením par přes kůži. Tuto schopnost do té doby vyráběné klasické bojové chemické látky při použití ve volném terénu a celkovém rozpětí teplot postrádaly. Nová cesta ve vývoji bojových chemických produktů byla nasnadě.
V Sovětském svazu se už v průběhu 2. světové války realizovaly dlouhodobé chemické projekty orientované na sloučeniny fluoru a fosforu. „Tyto projekty měly vysokou prioritu nejenom z ekonomického, ale i zbrojního hlediska. Zvláštní pozornost byla věnována sloučeninám se silnými biologickými účinky,“ pokračují v popisu vývoje bojových chemických látek Emil Halámek a Zdeněk Kobilha. Příčinou, ale i důsledkem toho děje byl nejenom velký vědecký potenciál soustředěný v této oblasti organické syntézy, ale i poznatky o nové generaci chemických zbraní, nervově-paralytických látkách, získané jako válečná kořist v poraženém Německu.
Prudký poválečný rozvoj pak přinesl do šedesátých let většinu zásadních poznatků o syntéze organofosforových a organofluorových sloučenin, které jsou dostatečně reaktivní, strukturou jednoduché a vysoce toxické. Aby se mohly stát zásadní inovací v oboru chemických zbraní. Základním nedostatkem byl vesměs obvyklý problém, nižší stálost při skladování nervově-paralytických látek. Tento nedostatek byl eliminován po zmiňovaném rozhodnutí vyvíjet binární chemickou munici.
V první polovině sedmdesátých let tak padlo v Sovětském svazu rozhodnutí začlenit v rámci projektu Foliant do existujícího chemického arzenálu všechny ve výzkumu dosažené výsledky. A inovovat tak chemické zbraně ještě před očekávaným přijetím mezinárodní úmluvy o jejich zákazu a likvidaci. Což bylo pro vývoj Novičoku (česky Nováčka – pozn. red.) klíčové.
Běžné produkty chemického průmyslu
Podstatou projektu Foliant se krom jiného stalo ověření nových jednosložkových nebo binárních nervově-paralyzujících látek se zvýšenou toxicitou a těkavostí. Jako prekurzorů (sloučenin, které se účastní chemické reakce za vzniku jiné sloučeniny – pozn. red.) pro poslední stupeň syntézy měly být využity látky využívané jako běžné meziprodukty v chemickém průmyslu.
Právě tato skupina těchto prekurzorů pak byla označována krycím názvem Novičok. Přestože se značná část poznatků o syntéze a vlastnostech těchto sloučenin skrývá v jen částečně, nebo spíše těžko dostupné ruské chemické literatuře, první určité informace pronikly z úzkého okruhu sovětských vědců teprve až po ukončení projektu Foliant po roce 1992. Především díky přeběhlíkům, například Vilu Mirzajanovi, chemikovi, který byl označen za zrádce, protože právě on na počátku 90. let uplynulého století upozornil na tajný sovětský program na výrobu binárních chemických zbraní.
O vývoji Novičoku v sovětských laboratořích nicméně v posledních dnech promluvilo několik ruských vědců. Například Vladimir Uglev, který spolu s Mirzajanovem pracoval v sovětském Státním vědecko-výzkumném ústavu organické chemie a technologie. Podle něj se pod názvem Novičok skrývá skupina čtyř látek, které byly označeny podle data vzniku jako A-1972, B-1976, C-1976 a D-1980. První tři mají být v tekutém stavu, čtvrtá je prášek. Mají to být organické sloučeniny fosforu s nervově-paralytickým účinkem, které se odlišují způsobem vytvoření i bojového užití.
Odborná literatura s vazbou na americké armádní zdroje pak uvádí sloučeniny, teď to sdělujeme bohužel složitě, typu fosforylovaných oximů, vznikající kondenzací na základě Allenovy reakce jako Novičoky, látky A 230, 232 a 234. Autoři studie Emil Halámek a Zbyněk Kobliha z Ústavu ochrany proti zbraním hromadného ničení z Univerzity obrany ve Vyškově před několika lety napsali, že podle neautorizovaných zdrojů mají bojové chemické látky na bázi Novičoků dosahovat nejméně toxicity dosud známějšího jedu VX (zmíněná A 230) a další z nich (A 232, A 234) pak mají mít toxicitu pětkrát až osmkrát vyšší. Což si ani zběhlý fanoušek filmu Skála nedokáže v reálu představit, tedy jak malé množství by bylo schopno eliminovat rozsáhlou aglomeraci.
„Žádné nově vyvíjené látky je svými toxickými vlastnostmi nemohou překonat,“ tvrdí vědec Vladimir Uglev, podle nějž se jed vyvíjel v letech 1972 až 1988 na zakázku sovětského ministerstva obrany. Protijed podle něj neexistuje. „S téměř stoprocentní jistotou mohu říct, že jakmile Skripala a jeho dceru odpojí od podpůrných systémů, zemřou. I teď jsou naživu tak napůl,“ prohlásil Uglev na adresu někdejšího plukovníka ruské vojenské rozvědky GRU, kterého zatím neznámý pachatel otrávil počátkem března v anglickém Salisbury.
S názorem Ugleva pak korespondují i informace z práce Emila Halámka a Zbyňka Koblihy, jejichž výsledek lze nalézt na serveru Chemické-listy.cz. Ti v ní řeší mimo jiné intenzitu Novičoků, z nichž některé jsou pětkrát až osmkrát fatálnější, než z filmu Skála známá látka VX. „Pokud budou tyto informace potvrzeny, pak dosavadní parametr – limit detekce – technických prostředků chemického průzkumu již nevyhovuje. To se týká i moderních armád,“ konstatují ve své práci s názvem Potenciální bojové látky. Což plně prokazuje i případ ruského agenta Skripala, v jehož rámci se řeší, jakou konkrétní látkou byl on a jeho dcera zasažen.
Kamenný domeček
„Před očima se mi objevily rudé a oranžové kruhy. Zvonilo mi v uších, nemohl jsem popadnout dech. Zaplavil mě pocit strachu, jako kdyby se něco mělo stát,“ vzpomínal Železňakov v roce 1992 v rozhovoru pro dnes již zaniklý list Novoja Vremja. „Sedl jsem si na židli a řekl jsem klukům: Dostalo mě to,“ popsal pět let starý incident, který se mu stal osudným.
V květnu 1987 v Železňakově laboratoři selhalo odvětrávání a nepatrné množství Novičoku se dostalo do vzduchu. Nadřízený mu řekl, aby se napil čaje, který otrávený vědec okamžitě vyzvracel. Pak dostal protilátku, a protože na první pohled trochu zabrala, poslali ho domů.
Došel jen k nedalekému kostelu, který před jeho očima „začal zářit a pak se najednou rozpadl na kousky“. Železňakov zkolaboval a odvezli ho do nemocnice. Důstojníci KGB lékařům řekli, že se otrávil zkaženou klobásou a donutili je podepsat dokument o mlčenlivosti.
Doktoři se ovšem dovtípili, že Železňaka nesklátila otrava jídlem. Píchli mu atropin, čímž mu nejspíš zachránili život. Nikdy se však už zcela neuzdravil, jeho zdraví se naopak postupně zhoršovalo, jak Novičok postupně leptal jeho nervovou soustavu. Železňakov mimo jiné trpěl cirhózou, toxickou hepatitidou a epilepsií.
Zemřel v roce 1993 uprostřed večeře na mozkovu mrtvici. Dožil v naprosté izolaci. Žena se s ním rozvedla, děti neměl. Vláda mu každý měsíc platila několik tisíc rublů. „Chtěli po něm jedinou věc: aby zůstal zticha,“ napsal ruský novinář, který s ním udělal rozhovor sedm měsíců před jeho smrtí.
Železňakov se nakonec rozhodl promluvit kvůli kauze Vila Mirzjanova, chemika, který byl obviněn ze zrady, protože na počátku 90. let upozornil na tajný sovětský program na výrobu binárních chemických zbraní. „Neměl se čeho bát, protože věděl, že jeho dny jsou sečteny,“ ocenil v rozhovoru pro The Guardian Železňakovo rozhodnutí promluvit Vil Mirzjanov, který dnes žije v americkém exilu.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jaroslav Šťastný
