Byla Angela Merkelová přínosem pro Evropu?Anketa
Ukočírovat a strukturovat dvě a půl hodiny trvající debatu osmi poměrně suverénních politických lídrů nebylo snadné. Přesto se dá říci, že dramaturgové, a zejména moderátorka Terezie Tománková, tento složitý úkol zvládli. Zvládli to ale stejně i jednotliví účastníci show „Česko hledá premiéra“? Pojďme se na jejich výkon podívat.
Vít Rakušan. Starostové zřejmě pochopili, že období her na dospěláckou politiku, kterou se baví jejich pirátští přátelé, je třeba ukončit a minimalizovat škody, které se jim podařilo napáchat. Volby se již natolik přiblížily, že si i voliči PirStan začínají vážně představovat nepředstavitelné, neboli jednotlivé pirátské kandidáty ve vysokých exekutivních funkcích. Jde do tuhého, neboť Ivan Bartoš coby premiér je pro většinu lidí alespoň trochu střízlivě vnímajících realitu normálního světa představou stále šílenější.
Vyslání Víta Rakušana do premiérské debaty namísto lídra Pirátů mělo být záchranným a uklidňujícím manévrem. Jenže Rakušan v debatě neřekl vůbec nic. Dojímal se nad vlastním zklamáním z Andreje Babiše (jako by snad měl od něj někdy nějaká očekávání), takže mu zpravidla nezbyl čas na to, aby mluvil o programu. A když se mu přece jen podařilo přestat mluvit o Babišovi, předváděl klasickou nálož nicneříkajících floskulí o důchodech či o školství, které připomínaly spíše hypotézy nějakého (sociálního) experimentu, nežli skutečně promyšlené koncepce.
Navzdory tomu, že Vít Rakušan divácké hlasování vyhrál, působil jako strhaný, věčně neúspěšný účastník konkurzů na roli v televizní reklamě. Neměl ani dostatek odvahy, aby jasně řekl, že jak Piráti, tak STAN dlouhodobě podporují přijetí eura. Víme to o nich všichni, jen Rakušan se to týden před volbami stydí říct. A když jej na konci debaty komunista Filip vytahal za uši za nevydařený výpad na bývalého velvyslance v Íránu, prohlásil (volně parafrázuji), že „když komunisté mohli 40 let dělat sviňárny, tak my nyní můžeme taky“. Děsivé. No, tak uvidíme, jak v příští debatě zaválí druhý „premiér ze školky“ – doktor Ivan Bartoš...
Petr Fiala. Předsedovi ODS skupinové debaty svědčí, neboť nemusí příliš často chodit s vlastní kůží na trh. Stačí, aby si vedle občasné jedovaté sliny směřované na Andreje Babiše čas od času zahrál na profesora, který ze všeho nejvíce touží po všeobjímajícím konsenzu. Není proto divu, že i Petr Fiala měl mezi diváky relativně vysokou podporu, přestože ani on nic zásadně přesvědčivého nepředvedl.
Není vůbec snadné zastupovat natolik nesourodou koalici, jakou je „trojspolek“ křesťanských socialistů (KDU-ČSL), proevropských progresivistů (TOP 09, část ODS) a zbytků autentické konzervativní pravice (trpěná část členů ODS). Je jasné, že Petr Fiala je až do voleb odsouzen kličkovat a pokusit se raději k žádnému vážnému tématu neříct nic jednoznačného, aby nešokoval své koaliční partnery. Jediná poloha, v níž se může nekompromisně „odvázat“, je kritika Andreje Babiše. Jenže stačí to? A je na to vůbec stavěný?
Osobně jsem výkonem prof. Fialy zklamán. Přece jen bych od něj – jako od bývalého vědce – očekával nějakou vážnější analýzu. Místo toho se pustil do neuvěřitelně laciného žánru „obchodníka se smrtí“, když sdělil, že „kdyby místo Babiše vládla současná opozice, tak tady určitě nebude 30 000 mrtvých s covidem“. To je velmi silná káva, na kterou lze namítnout, že pokud by to opravdu myslel vážně a na těch mrtvých mu skutečně záleželo, mohl kdykoli v průběhu pandemie veřejně vyzvat premiéra Babiše, aby vypoklonkoval socialistické ministry, okamžitě ukončil mimovládní vztah s KSČM a společně s ODS se pár tisíc z těch, co zemřeli, pokusili zachránit – když nyní tvrdí, že recept znal. Babiš by na to nepochybně přistoupil, možná i bez většího skřípění zubů. Fiala mohl jednou v životě učinit někomu nabídku, kterou by nebylo možné (snadné) odmítnout.
V – nebabišovském – zbytku témat se předseda ODS snažil tvářit nad věcí. Přístup Chytré horákyně v otázce přijetí eura (ani ano, ani ne), nezadání si s migrací, ani slovo ke Green Dealu, vyloženě komický výstup v otázce stejnopohlavních manželství („naše koalice má na toto téma naprosto jasný a jednoznačný názor – každý ať o tom hlasuje podle toho, jak sám chce“), to vše je smutná ukázka toho, jak se představitel kdysi dominantní a sebevědomé pravicové strany v debatách snaží zaujmout svým modrým ptákem, jemuž koaliční partneři SPOLU přistřihli křídla.
Andrej Babiš. Leckdo by možná namítnul, že ani výkon premiéra Babiše nebyl z jeho nejlepších. Na druhou stranu Andrej Babiš ze všech nejlépe ví (možná společně s Tomiem Okamurou), kde přesně jsou jeho voliči, ale kde rozhodně nemá smysl se snažit. V celé České republice pravděpodobně neexistuje nikdo, kdo by dnes váhal mezi volbou hnutí ANO a koalice PirSTAN. Babiš si proto mohl vychutnat každou příležitost k nemilosrdnému útoku. Rakušanovi (s Bartošem) se vyloženě vysmíval, neboť ví, že jakákoli možnost povolební spolupráce s nimi je zcela vyloučená.
Petr Fiala – ač se možná původně chtěl snažit víc – vůči Andreji Babišovi nijak zuřivě militantní nebyl, a tak se mu dostalo odvety pouze v podobě „zločinů ODS“, které Andrej Babiš omílá už osm let a které de facto stály za jeho úspěšným vstupem do politiky v roce 2013. Směrem k ostatním se premiér vymezoval jen minimálně a prostor raději využil na vyzdvihování svého přátelství s maďarským premiérem Viktorem Orbánem, relativizování růstu státního dluhu (o němž tvrdí, že jej i přes rekordní schodky rozpočtu snižuje), anebo klouzání po povrchu u témat jako migrace (Piráti jsou zelení vítači v europarlamentu), důchody, anebo inflace.
Andrej Babiš dobře chápe, že za 30 vteřin nikdy podstatu důchodové reformy nevysvětlí, a tak říká silné věty typu „důchodci jsou priorita“, na rozdíl od pokusů Víta Rakušana vysvětlovat pirátské nápady na přidání „nultého“ pilíře důchodového systému během stejných 30 vteřin.
Andrej Babiš během debaty na CNN Prima News určitě neztratil ani jednoho ze svých voličů.
Zuzana Majerová Zahradníková. Jediná žena v debatě mimo moderátorku. Předsedkyně pravicového subjektu Trikolora Svobodní Soukromníci diskusí prošla důstojně. Po ne příliš vydařeném výběru úvodních otázek ze strany dramaturgie TV Prima se díky jasnému a srozumitelnému (diváckému) dotazu poslankyně Terezy Hyťhové (TSS) rozhořelo téma pandemického zákona, lockdownu ekonomiky a covidového zavírání škol. Anticovidové téma šéfce Trikolóry přirozeně sedlo, dokázala využít toho, že její strana (společně s SPD) nehlasovala pro nouzové stavy ani pro problematický pandemický zákon.
Opozice, která má z pohledu anticovid voličů máslo na hlavě, předváděla pouze slovní ekvilibristiku a kličkování. Zřetelnou a jednoznačnou pozici předvedla pouze předsedkyně Trikolory Majerová a následně Tomio Okamura. Tito dva zmiňovaní se v řadě témat shodovali, přesto ne vždy. V ideologických postojích k problematice školství a mládeže, anebo k důchodovým otázkám byla ZMZ intuitivně napravo, tedy na straně úlev a snižování zátěže, která má vést ke zdravé motivaci, zatímco Tomio Okamura reprezentoval de facto typický levicový sociálně demokratický model státních podpor a dávek.
Zuzana Majerová Zahradníková – aniž by si to možná sama uvědomovala – působila jako autentická pravicová politička. Jako první správně zmínila souvislost Green Dealu a zdražování, a zároveň předvedla přesvědčivý odmítavý postoj vůči lockdownové politice vlády (a části opozice). Pravicoví voliči, kteří téma roušek, očkování a utestování zdravých lidí k smrti považují za klíčové, neudělají volbou hnutí TSS chybu.
Tomio Okamura. Politický buldozer, který v diváckém hlasování překvapivě vůbec neuspěl. Bez ohledu na to, zdali to něco znamená, je nutno uznat, že Okamura je těžkou váhou české politiky. Polarizuje společnost, budí nenávistné až potrefenecké emoce na straně městských liberálních voličů, kteří jindy tak často rádi skloňují pojmy jako Pravda a Láska (ale kteří by jej nikdy nevolili tak jako tak). Okamura prošel debatou beze ztrát. Co chtěl, to si řekl. Divácký dotaz nahozený od lídra pražské kandidátky SPD Josefa Nerušila byl evidentně (na rozdíl od nejapných improvizací podporovatelek STAN anebo KSČM) domyšlený a vycizelovaný. Okamura nezklamal nikoho, kdo říká ne migraci, ne lockdownu, ne euru, ne EU. Oproti Zuzaně Majerové Zahradníkové zvládl přinést jasnější a přirozenější euroskeptické postoje. Neztrácel čas vysvětlováním obtížně vysvětlitelného (počet přijímaných eurozákonů) ani navrhováním neprosaditelného (nadřazení českých zákonů právu EU). Ví, že docílit toho lze pouze vystoupením z EU, což se svým voličům nebojí říkat. Pražská kavárna musela protrpět amok, vesnický jarmark si naopak užil jako o pouti. Tomio Okamura bude bezpochyby jedním k faktických vítězů letošních voleb.
Robert Šlachta. Předseda hnutí Přísaha podal v debatě spíše slabší výkon, byť rozdíly mezi jednotlivými řečníky nebyly nijak propastné. Pozornému divákovi jistě neuniklo, že Robert Šlachta, který se pokoušel velmi nemilosrdně útočit na vládu za to, jak nakládala s veřejnými prostředky během nouzového stavu, koncentroval tento svůj útok, jakož i veškeré „výhrůžky“ v podobě vyšetřovacích komisí atp. výhradně na ministra Hamáčka a ČSSD. Během dvou a půl hodiny debaty se ani slůvkem nevymezil vůči Andreji Babišovi. Náhoda?
Přesto i Šlachta dokázal v několika momentech své hnutí zarámovat i mimo dosavadní převládající policejně-prokurátorský obraz. Byl to právě Robert Šlachta, který velmi nekompromisně a jako úplně první ze všech v debatě řekl, že Přísaha nikdy nepodpoří přijetí eura. Značně eurorealistická se zdála být i jeho odpověď na téma odchodu či setrvání České republiky v EU. Člověk by si málem myslel, že limitem, aby rovnou neřekl „vystoupit“, je pouze jeho opatrnost. Zcela jednoznačná byla i výpověď Roberta Šlachty týkající se nelegální migrace: „ČR by neměla přijímat vůbec nikoho.“
Jan Hamáček. V Lidovém domě jako by si řekli, že už té demokracie a kapitalismu bylo dost, a tak je potřeba učinit první vážný nákrok zpět k socialismu. Teze o tom, že lidé s majetkem budou moci být za jeho vlastnictví pokutováni, je revoluční. Touží-li někdo po návratu k socialismu, v knihovničce si na čestném místě drží spisy Marxe a Lenina a myslí si, že se nikdo o sebe nikdy nepostará tak, jako se může o něho postarat stát, mohl ve výkonu Jana Hamáčka spatřovat konečně to správné rudé světlo na konci (kapitalistického) tunelu. Jen bych se bál, že hamáčkovská kontrarevoluce rozhodně nebude tak sametová, jako když jsme se politiků jeho typu v roce 1989 zbavovali. Očekával jsem, že se mu za tato jeho slova dostane bouřlivé nesouhlasné odpovědi od politiků pravice (Fiala, Majerová). Očekával jsem marně. Jan Hamáček jinak působil jako socan, který touží po image lídra, ale musí zastávat aktuální postoje socialistické internacionály. Centrum moci je Brusel (případně Berlín), měli bychom platit eurem, daně chceme vysoké, a kdo je bohatý, tomu to nedarujeme.
Petr Macinka je vystudovaný politolog a působí v Institutu Václava Klause
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: .
