„Na Ukrajině je snaha přepisovat fakta,“ potvrzuje historička Dagmar Martinková hned v úvodu svých vyprávění na téma Návratů volyňských Čechů. Věta zazněla i koncem týdne v Kryrech na Lounsku, kde se několik dní vyjímala expozice se stejnojmenným názvem, která dále poputuje do Podbořanského muzea a posléze do knihovny v Lubenci.
„Historie volyňských Čechů je pořád jedna velká otevřená, nedopsaná kniha. Jsem ráda za pamětníky nebo kohokoliv, kdo zná paměť svých předků a rád se chopí pera, aby zvěčnil svou rodinnou vzpomínku, neschová si to doma do šuplíku a nebojí se informaci předat,“ oceňuje žena, která předsedá Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel. Řada volyňských Čechů měla podle ní potřebu vše sepsat a ona jako historička v tom může najít určité odpovědi.
Dagmar Martinková
Propukla krize v SPD. Na čí straně stojíte?Anketa
Podle jejích slov by mimo jiné měl každý člověk znát dobře své kořeny, protože jen tak je pevně zapustí a pak ho žádná vichřice nemůže vyvrátit a žádná životní situace ho nepoloží: „Řekla bych, že u volyňských Čechů je to o to silnější – čím si prošli, a to na území, které si vybrali, to není o jednom filmu… Někdo to nazývá tragédií, ale tragédie to není, myslím, že nechyběla řada pozitivních okamžiků. Když brigádní generál Václav Kuchynka vzpomínal (zaznamenáno v Paměti národa), řekl, že Volyně byla jedna velká škola života.“
Co čekali od zaostalého východu?
Spousta lidí, když slyší o osudech volyňských Čechů, prý nechápe, co šli dělat na zaostalý východ: „Dnes se díváme na Rusko jinak, na Ukrajinu také různě. V 19. století byl ale pohled rozdílný oproti dnešnímu – tehdy kolem nás všude byli Němci. Východiskem, vidinou něčeho nového pro Slovana bylo tehdy carské Rusko. Když došlo k rozčarování po rakousko-uherském vyrovnání po roce 1876, tak kdo viděl trochu více dopředu, šel do Ameriky či Austrálie, jiní do Francie či Velké Británie.“
Hrstka šla za vidinou levné půdy, která na Ukrajině byla desetkrát levnější oproti tomu, co tady Češi prodali. Objevují se i informace, že údajně dostávali půdu od cara zadarmo, což ale historička velice ráda vyvrací, protože dodnes většina rodin uchovává staré kupní smlouvy. Sice existovaly i určité dotované oblasti, kde půdu příchozí dostali do nájmu, ale na Volyni se pozemky skutečně odkupovaly. Někteří se přitom dostali i do takových situací, že si půjčovali peníze od Židů. Mnozí dokonce původní záměr vzdali, když je zaskočilo, že tamní půda je úplně panenská a několik let nebyla schopná úrody. „Museli také často vykácet lesy. Prosperita se prostě neprojevila hned na začátku. Dokonce se někteří nechali najímat na stavbu železnice, na sklizeň řepy, k velkostatkářům. Nebylo to ihned celé růžové. Někdo nemá rád to označení, ale byli to ‚kolonisté Východu‘,“ pokračuje znalkyně volyňských osudů.
Mimochodem, gramotnost a kulturní úroveň tamního obyvatelstva byly velmi nízké. To ústilo nejdříve v odstup a nenávist starousedlíků, o čemž svědčí i řada soudních sporů. Pak ale Ukrajinci zjistili, že by nebylo špatné se od Čechů poučit, nebo ještě lépe se nechat zaměstnat. „Nechci degradovat Ukrajince, ale sami pravoslavní kněží popisují, jaký je rozdíl: Čech si půdu koupí, tři roky les žďáří, další roky provádí hlubokou orbu železným pluhem. Čeká, než přijde úroda, ale pak už je zabezpečen. Vypěstuje, nakrmí svou rodinu a má i na prodej, zásobuje okolní trh. Kdežto Ukrajinec i poté, co je zrušeno nevolnictví a on si pozemek může za minimální cenu odkoupit, udělá jen tolik, aby přežil.“ Druhá generace si pak mohla dovolit už i jít studovat, už to nebylo jen o práci v zemědělství. Udržovala se idea, aby v české rodině byl někdo vzdělaný. Je pozoruhodné, že s tím počítali už při zakládání vesnic: Od počátku důmyslně společenství rodin počítalo s tím, že někde uprostřed vesničky bude jednou stát škola.
Český ráj u cara?
Teze, že car přímo navštívil české země, aby je přesvědčil ke kolonizaci území, jsou podle expertky na Ukrajinu ale nepodloženým přibarvením. Je prý doložené jedině například to, že když se v roce 1867 konala jakási etnografická výstava, naši obrozenci jeli do Ruska – hledali expanzi pro Čechy, kteří žili v německém prostředí.
Panslovanská idea společného slovanského státu, kterému by vévodil například ruský car, se podle předsedkyně volyňského sdružení držela velmi dlouho: „V podstatě do konce první světové války. Vzhlížení k Rusku se pak u našich politiků drželo velmi dlouho.“
Car Alexandr II. byl podle Martinkové vzdělaný panovník a schopný reformátor, který si byl vědom, koho zve! Věděl, že právě Čechy na své území chce. Snažil se jim proto poskytnout co nejlepší podmínky, aby je přivábil. Zprostil je vojenské povinnosti – muže i jejich syny. To byl také výborný tah. V Rakousku-Uhersku totiž někdy vojenská povinnost v průběhu života mohla být až třicet let. „Pohádky, v nichž chasník jel do války a vrátil se po 14 letech, jsou pravdivé. Prostě byl povoláván tam, kde bylo potřeba. Významná byla i náboženská svoboda. Musíme si uvědomit, že území Volyně bylo celkem ‚národnostně zajímavé‘ – například německé vesnice tu vznikly dříve než české – což pak zejména za druhé světové války vykrystalizovalo a eskalovalo. Také zde byla spousta Židů – to vás také velmi zarazí, když třeba v Žytomyru vidíte ty obrovské židovské hřbitovy o velikosti vesnice. A také vás zarazí – kam se poděli, kdy a kam? To si nikde nepřečtete, takže vás napadá spousta různých otázek,“ nastiňuje Dagmar Martinková.
Psali jsme:
Sice se tehdy za trest posílalo na Sibiř, úroveň obyvatelstva se vyznačovala vysokou negramotností – 96 procent neumělo ani číst, ani psát, ale přece jen na tomto území Češi dokázali vytvořit v 19. století doslova prosperující ráj. „Fungoval tam jakýsi řád, což vás může překvapit, ale vyplývá to z řady například těch soudních podkladů. Co Čechy posunulo k tomu, aby se vraceli do vlasti, to přišlo až s událostmi po roce 1914,“ objasňuje Martinková. Volyňští Češi byli po celou dobu odloučení od svého národa v úzkém sepětí, stmelení. „Stále byli menšinou v prostředí, které bylo zaostalé. Když na Volyň přijížděli cestovatelé z Čech, překvapilo je, že se tam mluví perfektně česky, čtou se české knihy; hasiči a další spolky se podílejí na řadě stmelujících aktivit, což mezi Čechy udržovalo společné sepětí,“ zmiňuje s tím, že to dokazují například i vzpomínky českých legionářů: „Za první světové války trávili své zdravotní dovolené v českých vesnicích v českých rodinách na Volyni.“
Po osudu Zemana a zeleného piva
Co proslavilo Čechy tehdy a jsou tím proslulí i dnes, je pivo. „Při tom soupeření s přírodou na Volyni se zjistilo, že jsou tam dobré podmínky pro pěstování chmele, který sem přiváželi z Žatecka a Rakovnicka. Tady se psala jedna z kapitol zeleného zlata,“ vypráví Dagmar Martinková a popisuje rozvoj pivovarnictví na Volyni, odkud se začala ze vznikajících pivovarů posílat produkce do Čech. „To je jedna z rarit, že se to zase vyváželo zpět do Čech. Ale část produkce šla i daleko do zámoří,“ poukazuje s tím, že stopa českého pivovarnictví ale mnohde už zapadla.
„Ještě dnes ale funguje na Volyni jeden velmi známý pivovar v Lucku, pojmenovaný po svém zakladateli – Zeman, který se hlásí k české tradici. „S prezidentem Milošem Zemanem to nemá společného nic, jak se někteří cestovatelé domnívají. I když možná kdybychom šli do genealogie, možná bychom zjistili, že měli tito pánové ve 14. či 15. století společné předky,“ přemítá historička.
Většina pivovarů už je ale rozebraných a nefungují, zapadly. Ještě v 91. roce se objevily snahy některých potomků vrátit se na Volyň a obnovit tuto tradici – třeba v případě Olšanky, kterou chtěli odkoupit a znovu začít vyrábět. Bohužel ukrajinská strana to zamítla. „Nevyšla absolutně vstříc. Dnes po tomto pivovaru nenajdete skoro nic. Je z něj jen velké zbořeniště. Rozebrali ho na stavební materiál. Někdy, když přicházíte na Ukrajinu pomoci, není to vždy úplně přijímáno, byť víme, jaká je dnes na Ukrajině situace – že by po tom měli sáhnout všemi deseti,“ krčí rameny badatelka.
Po České republice už pět let putuje výstava s názvem „Návraty volyňských Čechů“. V rámci přednášky, která se s ní pojí, mluví Dagmar Martinková barvitě zejména o tom, jak se volyňští Češi nebáli během první světové války investovat do zahraničního odboje, jak byli schopni sami na sebe uvalit válečnou daň a vstupovat do československých legií, či po sobě při ústupu spálit ves, aby se nepřítel nemohl zásobit, a pak začínat zase od nuly.
„Volyňští Češi v legiích, to byl fenomén. Tím, jak se v té době zapsali do povědomí jako výborní průzkumníci, udělali Čechům obrovskou kladnou vizitku,“ říká Martinková a poukazuje, že Češi totiž oproti ruským vojákům například uměli číst v mapě, zakreslovat v nich, popsat nepřátelské postavení, a také uměli více jazyků a dokázali se domluvit s druhou stranou: „Bylo velmi neobvyklé, aby například vojsko někoho zajalo a po půl roce mu dovolilo bojovat s ním v jeho řadách. To není obvyklé v žádné válce. Češi byli fenomén zapojený do dějin vzniku samostatného československého státu.“
V roce 1921, kdy došlo k ukončení rusko-polského konfliktu, se Volyně rozdělila na dvě části – východní gubernie se vydala bohužel dějinami Sovětského svazu, tedy s kolektivizací a podobně. Oproti tomu na západní části přiléhající k Polsku nikdo soukromému podnikání nebránil.
V rámci besed historička pak zmiňuje skutečnost, kdy prezident T. G. Masaryk překvapivě odmítl delegaci Volyňských, která žádala, zda by se mohli vrátit z těch nejvíce ohrožených území: „Odmítl je se slovy, že prý Československo má dost své práce s vybudováním samostatného státu a že bude nejlépe, když zůstanou, kde jsou. To bylo velké zklamání, když víte, nakolik se podíleli na odboji, pomáhali legionářům a kolik ze svých kapes vytáhli. To byl políček od Československa!“
Odkaz banderovců
„V dějinách Ukrajiny, které píší tamní historici, se všechno úplně vždycky nedozvíte. Je to otázka i současné doby, kdy některé kapitoly dějin se přepisují,“ prozrazuje a dodává: „Každý stát potřebuje své hrdiny, někde se to ale posunuje až do krajnosti.“ Tím uvedla exkurz do historického období poznamenaného jménem Stepana Bandery a jeho povstaleckých jednotek, které jinak popisuje polský, jinak ukrajinský a zcela jinak ruský web.
Historička popisuje osobní zkušenost, kdy se událost vyvraždění celé jedné vesnice, která byla podle výpovědi pamětnice vypálena banderovci, snažila hledat na ruském, ukrajinském a polském webu.
„Zemřelo tam 600 lidí velice krutou smrtí. Hledala jsem tam nějakou památku. Nevěřila jsem svým očím, když pomník v té vesnici je věnován ukrajinským nacionalistům za to, že hrdinně bojovali a osvobozovali tuto vesnici! Z polského webu jsem se pak dozvěděla, že po spoustě přestřelek bylo povoleno daleko v lese umístit kříž, aby tam Poláci mohli aspoň svíčku dát… Na ukrajinském webu byly samozřejmě informace úplně jiné. Ruský web uváděl něco mezi tím. Už tohle byla pro mě celkem drsná zkušenost, kdy jsem sama nevěřila očím – kdybych tam sama nebyla a sama se nebavila s těmi lidmi… Spousta tamních historiků neřekne pravdu nahlas. Možná u kafe, u vodky potvrdí, jak to opravdu bylo…“
„Můžeme si myslet, že je to historie z roku 1947, ale ona pořád žije už tím, jak se k ní v současnosti Ukrajina postavila: banderovce uznala jako válečné veterány, národní hrdiny, kteří požívají úcty a veškerých sociálních výhod. Dokonce šel ukrajinský zákon tak daleko, že vy veřejně nesmíte říct, že příslušník povstalecké ukrajinské armády neboli banderovec někoho zavraždil nebo že je vrah. Za to budete na Ukrajině potrestáni, ať jste cizinec, nebo domorodec,“ zmínila Dagmar Martinková doporučení, jak nemluvit na Ukrajině a že za to může čekat postih i návštěvníky.
Přitom se ví, že mimo jiné banderovci cíleně vyhledávali a předváděli k likvidaci, tedy k odstřelení, židovské rodiny, a když jim došlo, že Hitler ke svobodné Ukrajině nepomůže, utíkali – i v německých mundúrech a s německými zbraněmi – do lesů... „Tím nastal boj proti všem. Bohužel první na řadě byli Židé. Počty zavražděných dodnes nejsou jasné. Spousta hromadných hrobů tam je dodnes neobjevených a čekají na své objevení. Za současného stavu, kdy se tam dějiny přepisují, si na to asi budeme muset počkat nějakou dobu, než se k tomu oficiálně přikročí,“ podotýká Martinková.
Ani ministr nezná správné argumenty!
Badatelka se pozastavuje i nad tím, jak jsou oficiální informace podávány ukrajinským velvyslanectvím – je zcela jasně uváděno, že volyňští Češi spolupracovali s banderovci, zásobili je jídlem i léčivy. Podle Martinkové se tím, že byli soběstační a měli své zásoby, volyňští Češi svým způsobem i vykupovali, za druhé museli vystupovat velice diplomaticky: Pokud by se prokázalo, že poskytli něco banderovcům, potrestala by je sovětská správa. Do toho tam byli ještě sovětští partyzáni – kdyby pomohli potravinami těm, naštvalo by to pro změnu banderovce.
„Přes den byli povinni dodávat potraviny a být poslušni německé správě, v noci přišli banderovci – nedodat, co bylo řečeno, znamenalo zabití rodiny nebo vyvraždění půlky vesnice. Jistě mohly existovat dílčí případy, kdy volyňský Čech vstoupil do povstalecké armády, to ano – mohli mít různé důvody, například existovala smíšená manželství. Ale jak to dnes předkládají ukrajinští historici jako idylu a symbiózu, tak i já bych tomu uvěřila, nemít patřičné vzdělání. Uvádějí jména konkrétních Čechů, názvy vesnic i archivní prameny. Daly by se napsat i dnes rukou, každopádně je to neuvěřitelné, to je už práce pro historiky vyvrátit… Vzpomínky dnes, zaplať pánbůh, zaznamenané máme,“ vyhodnocuje ze svého pohledu.
Pro historičku samotnou prý bylo velkým překvapení, že řádění povstalecké ukrajinské armády neskončilo s koncem druhé světové války ani osvobozením Volyně.
„Každopádně – jediní, kdo dnes je schopen mít argumenty proti nepravdivým tvrzením, jsou volyňští Češi. Nikdo jiný. Ani ministr zahraničních věcí je neměl, když na Volyni jel. Určitě by si to měl nastudovat,“ podotýká závěrem Dagmar Martinková.
Putovní výstava „Návraty volyňských Čechů“ bude k vidění od 4. do 15. března v podbořanském muzeu a od 18. do 29. března v knihovně v Lubenci, respektive nad společenským sálem kulturního domu – v běžných návštěvnických hodinách v pondělí a ve středu od 13 do 17 hodin. V Muzeu Podbořany ji mohou zájemci vidět po domluvě na telefonním čísle 415 214 111.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Lucie Bartoš
