Ale nám, dost naivním posluchačům, důrazně vykládali o Stalinově „říši zla“ a diktátorově nevkusu.

Sám nyní učitel, svěřím občas tohle pozorování žákům, aby si mohli snáz uvědomit, že některé rysy lidské povahy jsou nevykořenitelné. Zápas za svobodu a nezávislost uvažování je proto také věčný. Stejně jako recyklace pohledu růžovými brýlemi, jak tahle, ano, najisto už tahle generace přijde s něčím lepším, spanilomyslnějším…

S obdobně otevřenýma očima snili o budování národního státu naši „otcové zakladatelé“, když v osmnáctém roce 20. století s nadšením vyhlásili Republiku československou. Státnost, jíž se mělo dostat té cti, aby byla liberálně pojatým mnohonárodnostním domovem všech svobodybažných. Mělo vzniknout „středoevropské Švýcarsko“, demokratický Fénix, který povstane z popela první světové války a monarchistického Rakouska-Uherska.

Svržení nenáviděné nadvlády si vyžádalo nahrazení dogmat

Svržení nezřídka skutečně nenáviděné nadvlády Vídně si přirozeně žádalo nahrazení starých dogmat takzvaného legitimismu jinak pojatými hodnotami. Nové státní ideje hodně vycházely z různých fází národního obrození. Z klasiků jako byl „otec národa“ Palacký, jenž za vrchol českých dějin považoval husitskou revoluci.