Pokud sledujete vyjádření Mikuláše Mináře, jeho spolku a těch, kdo tento spolek podporují, celkem záhy objevíte jejich refrén. Je to hlídání politiků. Politici mají být hlídáni hned z několika stran. Médii. Akademickou sférou. Umělci. Občanskou společností. Těch se má politik bát, těm má naslouchat, vycházet vstříc, když se jim něco nelíbí, tak to změnit. Demokratická kontrola tomu říkají, a jediný způsob, jak se jí vyhnout, je neustále vykládat o demokratických hodnotách, prohlašovat, jak jsou tyto skupiny a instituce důležité a potřebné. Jak všichni víme, kontrola znamená dvě věci. Jednak ujištění se, že vše probíhá, jak má. Ale také dozor, ovládání, nasměrování. Kůň sice vůz táhne, ale kočí ho kontroluje.

Co u chvilkařů naopak absentuje úplně, je myšlenka, že by se tyto instituce někomu zodpovídaly. Kontrola je jednosměrka. Že by politici vytýkali veřejnoprávním médiím jejich návodné otázky a zaujatost? Že by se zabývali tím, zda univerzity učí vědu a ne pouze hrátky s názvoslovím? Že by zkoumali, zda náhodou neziskovka nepracuje ve prospěch nějaké cizí vlády a nedělá nepřiznanou politickou kampaň? Neslýchané, nepřipustitelné! To není ta demokratická společnost, jak má být.

Jednu věc mají všechny instituce tolik milované těmito demokrady společnou. Skoro nulovou kontrolu ze strany občanů. Médiím můžete nadávat, za co píší. Ale to je všechno. Koho si zaměstnají, je na nich. I neziskovkám můžete nadávat, ale kterého snaživého člověka vezmou, je také na nich. V akademické sféře se teoreticky můžete uchytit na základě znalostí a odbornosti, ale pokud se kolegům a zejména studentům nebudou líbit vaše názory, dokáží vás vyštípat a vyostrakizovat. Ta láska k institucím není náhodná. Instituce se dají obsadit, bránit a hlídat a to se také stalo. Děje se tak zejména skrze mediální tlak.