Změna vedení, probíhající na sjezdu KDU-ČSL, ČSL, je vnímána jako generační, i když jednačtyřicetiletý nový předseda Jan Grolich je ve skutečnosti jen o osm let mladší, než končící Marek Výborný, a od jeho předchůdce Mariana Jurečky ho dělí pouhé tři roky.
Jihomoravský hejtman a někdejší stand-up komik, který i politická videa prezentuje jako skeče s bizarním jihomoravským venkovanem přezdívaným „pan Kšiltovka“, ale pro mnohé úspěšně vytváří iluzi mládí, energie a tak trochu vzpoury proti boomerství.
„Lidovci se chtějí trochu odstřihnout od SPOLU, Honza Grolich se svým týmem by měl zkusit nabídnout středopravicovou alternativu a trochu jiný typ komunikace,“ říkal pro ParlamentníListy.cz už několik týdnů před sjezdem lidovecký europoslanec Tomáš Zdechovský.
Éra nového předsedy začala jasným vizuálním gestem s novým logem KDU-ČSL. I v pátek při volbě na sjezdu mluvil o „nových lidovcích“ a sliboval, že to „bude jízda“.
Což je u lidovců, doposud chápaných jako rodinná strana, co neurazí dědečka ani vnučku gymnazistku, skutečně celkem zásadní komunikační obrat.
Chcete, aby vypukla stávka v ČT?Anketa
V jiném smyslu je ale brněnský právník návratem ke kořenům. Při jejich objevování se dá o politickém produ, který se na české politice aktivně podílí už skoro 130 let, ledacos zjistit.
Ačkoliv oficiálně je za vznik Československé strany lidové uváděn rok 1919, tento politický proud významně ovlivňoval českou politiku už od přelomu století. Po papežské encyklice Rerum novarum, která pobídla katolíky k větší politické aktivitě, vzniklo během devadesátých let devatenáctého století na územích Čech a Moravy hned několik katolických stran.
Silnou pozici mezi nimi velmi rychle získala Moravsko-slezská křesťansko-sociální strana na Moravě, zejména díky výrazné osobnosti svého lídra, energického kněze Jana Šrámka. Čechy a Morava se tehdy politicky vyvíjely trochu odlišně, v rámci monarchie byly Praha a Brno politickými centry srovnatelné úrovně. Na Moravě ale byla pozice „klerikálů“ vždy silnější a Šrámek je z brněnské kancleláře obhospodařoval velmi zdatně.
Za první světové války křesťanské strany podporovaly monarchii, Jan Šrámek ale v roce 1917 jako první přešel k protihabsburskému odboji, což mu po vzniku republiky umožnilo sjednotit všechny konfesní partaje pod svou taktovkou.
Sám se stal nepostradatelnou součástí politického provozu, v letech 1919–1938 byl s výjimkou šesti měsíců nepřetržitě ministrem. Největší moci dosáhl za tzv. „vlády panské koalice“ v roce 1929, když jako místopředseda vlády místo dlouhodobě nemocného Antonína Švehly v podstatě vykonával funkci premiéra.
Svou politiku strana zaměřila na venkov, zemědělce, ale také otázky spojené s římskokatolickou církví. Pohybovala se v politickém středu a její agenda byla slučitelná se stranami pravicovými i levicovými, měla tedy takřka absolutní koaliční potenciál. Tyto základní zásady lidovecké politiky pak byly oprášeny i po roce 1990.
A pak mi sem vleze ten černoprdelník...
Jan Šrámek se stal součástí „pětky“, neformálního seskupení předsedů pěti středových stran, kteří v národnostně i politicky roztříštěném parlamentu domlouvali klíčové kompromisy (a nepřiznaně též bránili většímu vlivu prezidenta Masaryka).
V prvních československých volbách roku 1920 získali lidovci druhé místo a 11,3 procenta hlasů, ale za tento výsledek vděčili velkému příspěvku koaličního partnera, slovenských Hlinkových „ľuďáků“, kteří pak šli vlastní cestou. V následujících volbách už samostatně získali 9,7 procent a stali se pro agrárníka Švehlu nepostradatelným koaličním partnerem.
V roce 1929 i přes politické zmatky lidovci docela dlouho bránili vypsání předčasných voleb, v celkem otevřeně přiznávaných obavách, že se jim hezký výsledek z pětadvacátého roku nepodaří zopakovat. V jednadvacátém století jeden z lidoveckých předsedů vystihne tuto strategii heslem „kóty se neopouštějí“.
Nakonec získali 8,4 procenta a páté místo, ale v roztříštěném parlamentu byli stále nepostradatelní. Získali dvě vládní křesla.
Pozici lidovců na meziválečné politické scéně roztomile vystihl Antonín Švehla, když jednou přemlouval sociální demokraty, aby si rozmysleli odchod z vlády: „Odejdete-li, rozlezeme se jako švábi od sebe a pak mi sem do vládní koalice vleze ten černoprdelník Šrámek a nikdo ho už odtud nedostane.“
Komplikací pro lidovce byl jen odpor prezidenta Masaryka, který je nesnášel zejména po roce 1925, kdy došlo k roztržce mezi Československem a Vatikánem.
Po Mnichovu Šrámek odmítal, aby se lidovci stali součástí pravicové Strany národní jednoty a později emigroval. Stal se předsedou provizorní exilové vlády, i když se s prezidentem Benešem příliš nemuseli. To lidovce zachránilo po druhé světové válce, když se na rozdíl od jiných pravicových stran stali součástí Národní fronty.
Jan Šrámek se stal ve Fierlingerově vládě místopředsedou, další dvě ministerská křesla získali funkcionáři František Hála a Adolf Procházka. Ambicí lidovců bylo převzít všechny voliče zakázaných pravicových stran, ale ve volbách 1946 si připsali pouze 15,7 procenta a třetí místo.
Stárnoucí Jan Šrámek už nebyl schopen účinně čelit nástupu Klementa Gottwalda, i když byl v únoru 1948 jediný, kdo varoval před demisí ministrů nekomunistických stran, která nakonec vedla k úplnému ovládnutí exekutivy komunisty. V březnu se společně s kolegou Hálou neúspěšně pokusili odejít na Západ, kam uteklo 11 ze 46 poslanců.
Moc ve straně převzali poslanci Alois Petr a Josef Plojhar, kteří usedli v nové Gottwaldově vládě. Plojhar se stal ministrem zdravotnictví a poté dlouholetým předsedou strany. Trauma z koncentračního tábora přivedlo někdejšího populárního jihočeského kněze k alkoholismu a postupně se z něj stala v podstatě troska, ze které si veřejně dělali legraci i vládní kolegové.
Při uvolnění poměrů v roce 1968 se jej rychle zbavili i spolustraníci. Jako řadový poslanec pak působil až do roku 1981, kdy zemřel během recepce na sovětském velvyslanectví. Po roce 1968 byla strana zcela podřízena režimu normalizace a předsednictví se dost střídalo, předsedové Antonín Pospíšil, Rostislav Petera a František Toman zemřeli ve funkci. Strana ale i v letech 1948–1989 vždy měla poslanecký klub a alespoň jednoho ministra.
V době, kdy byla politická aktivita v rámci Národní fronty sledována, se lidovci stali pro mnohé volbou mírnějšího zla než vstup do KSČ. Takto během osmdesátých let vstoupilo hned několik budoucích vysokých funkcionářů strany.
Po roce 1989 se stal předsedou jihomoravský poslanec Josef Bartončík. Několik dní před volbami ale byly zveřejněny informace o jeho spolupráci s StB (na akci se měl podílet poradce prezidenta Havla Michael Žantovský a náměstek ministra vnitra Jan Ruml), které negativně poznamenaly volební ambice lidovců, které v atmosféře roku 1990 byly dost vysoké.
Lux, Kalousek a lidovecká ministerstva
Mladý předseda Josef Lux dal straně novou image pod názvem Křesťanská demokratická unie – česká strana lidová. I přes nový název ale pamatoval na zásady Jana Šrámka a stabilizoval lidovce jako nepostradatelnou součást české politické scény. Měli být součástí všech koalic (v letech 1990-2025, pokud byli v parlamentu, skutečně chyběli jen ve dvou vládách) a Lux také definoval několik „lidoveckých ministerstev“, které obhospodařovaly zájmy straníků či jejich voličů. V devadesátých a nultých letech to byla ministerstva zemědělství, obrany a kultury.
Josef Lux dokázal prosazovat zájmy lidovců ve vládách Václava Klause, ale na jejich konci už se od ODS spíše distancoval a hledal možnosti spolupráce s ČSSD. Tu se po volbách 1998 uzavřít nepodařilo, místo toho vznikla opoziční smlouva a lidovci poprvé od roku 1918 odešli do opozice. Současně musel ze zdravotních důvodů odstoupit Josef Lux a nastala éra hledání nového výrazného předsedy, kterou uzavřela až pět let poté volba Miroslava Kalouska.
Jeho koaliční působení ve vládách s ČSSD bude navždy spojeno se „syčením“, které předváděli sociální demokraté při Kalouskových sněmovních výstupech. Před volbami 2006 Kalousek přeorientoval lidovce na spolupráci s ODS Mirka Topolánka, která vévodila průzkumům. Během složitého vyjednávání v povolebním patu jej ale straníci přinutili odstoupit. Novým předsedou sjezd zvolil tehdy nepříliš známého senátora Jiřího Čunka a Kalousek po čase začal připravovat odchod a založení vlastní strany TOP 09.
Volby 2010 znamenaly triumf Kalouskova projektu, zatímco původní KDU-ČSL ČSL poprvé od začátku republiky v parlamentu chyběla. Po třech letech ale byla zpátky, i díky poslední z generačních obměn. V ní nastoupilo vedení z generace katolické mládeže devadesátých let kolem Pavla Bělobrádka, Mariana Jurečky a Marka Výborného.
Jeho otec byl v devadesátých letech ministrem a posléze ústavním soudcem, což ukazuje další mimořádný fenomén této strany – rodiny. Nikde jinde nedochází v takovém měřítku ke generování nových stranických kádrů z řad potomků dosavadních funkcionářů. Těch navíc často bývá více, protože katolické rodiny jsou často početné.
O žádné jiné straně si nepřečtete v novinách, že se na komunálních kandidátkách objevují hned tři dcery bývalého předsedy (jedna z dcer Josefa Luxe Marie Kršková je od loňska také poslankyní), nebo že na volebním sněmu stranické mládežnické organizace byl zvolen syn poslance a syn europoslance.
Toto předávání pochodně se stalo součástí identity strany, která si zakládá na své kontinuitě napříč všemi politickými časy (i když při vyslovení jména Plojhar se stále považuje za slušné odplivnout).
A podle mnohých by na to neměli zapomínat ani při komunikaci s voliči. Ve Fialově vládě se ambice být skrze Mariana Jurečku na ministerstvu práce a sociálních věcí „sociálním svědomím vlády“ příliš nepovedla, ale přesto mnozí zdůrazňují, že by to měli být právě lidovci, kdo nezapomene na seniory.
„Andrej Babiš sbíral hlavně důchodce, a teď je čas si lidi v seniorském věku vzít zpátky,“ vyzval ještě před sjezdem Tomáš Zdechovský. Právě lidovci si podle něj díky svým zkušenostem jsou vědomi, že řešení problémů těchto skupin nespočívá ve slevě 75 procent na jízdné, ale ve vytvoření fungujícího systému péče pro potřebné.
„Lidovci nejsou ani Piráti, ani STAN. Měli bychom nabídnout ekonomický program, bezpečnostní program. Lidé chtějí prosperující zemi a cítit se bezpečně. A která strana toto nabídne, tak může sahat v příštích letech po nejvyšších metách politiky,“ řekl pro ParlamentníListy.cz europoslanec.
Jan Grolich je skutečně „novou generací“ v tom, že si svou stranickou kariéru vyšlapal na poměry KDU-ČSL ČSL netypickým způsobem. Ačkoliv vystudoval biskupské gymnázium a v politice začínal jako venkovský starosta, na lidovecké kandidátce se poprvé objevil ještě jako nestraník. Vstoupil do strany až jako starosta. Za funkci hejtmana v roce 2020 vděčí dohodám mezi stranami koalice, na kandidátce byl až trojkou.
I to mimochodem patří k lidovecké DNA. Pokud jde strana do voleb v jakékoliv koalici, už dopředu se počítá, že početné a věrné lidovecké rodiny dokážou jejich kandidáty vykroužkovat tak, aby přeskákali své partnery.
Ve funkci jihomoravského hejtmana zaujal osobitou komunikací, ale i některými postoji, které se vymykaly lidoveckým tradicím. Včetně toho, že podpořil prezidentskou kandidátku Danuši Nerudovou, hlásící se k výrazně liberálnímu pohledu na svět. Grolich se dokázal podle potřeby úspěšně obracet na konzervativní jihomoravský venkov i na „brněnskou kavárnu“.
V Brně dokázal spolupracovat s ODS, TOP 09, STAN i Piráty. A vzhledem k jeho komunikačnímu talentu občas zaznívalo, že právě on by mohl být řešením chronického vzdychání Fialovy koalice: „Děláme správné věci, ale jsou špatně komunikovány.“
Na sjezdu v Ostravě zaznívala slova o ambicích na premiéra, což je meta, o které z lidovců mohl uvažovat naposledy Josef Lux v devadesátých letech.
„Máme chtít řídit stát, to musí být ambice lidovců,“ řekl k tomu sám Grolich. Od delegátů k tomu dostal mandát 233 hlasů z 266 lístků.
Psali jsme:
box PL na Seznam.cz + ParlamentníListy TV
sledujte PL na YouTube + ParlamentníListy.cz
sledujte PL na GoogleZprávy + ParlamentníListy.cz
sledujte PL na Facebooku
Váš názor? (Hlasovalo 5 čtenářů)
Měl by být Jan Grolich premiérem?
pohodař
