„Kvóty především nemají žádnou naději, že by byly v unijním rozhodovacím procesu přijaty, pokud by ovšem vůbec někdy někým nějaké imigrační kvóty byly navrženy,“ píše Hekrdla.
Kvóty popisuje spíš jako politický prostředek k ovládání veřejnosti. Ta se jich totiž chytla, i když neexistují. Podle něj tak Francie i Německo, jejichž vrchní představitelé se oficiálně vymezili proti kvótám, jen „vědomě vodili veřejnost za nos.“
Evropská agenda pro migranty totiž žádné kvóty nejenže nezmiňuje, ale ani neobsahuje. „Evropská komise jen – mimo jiné – navrhla, aby bylo členskými zeměmi vyrovnanější vyřizování žádostí o azyl,“ uvádí celou situaci na pravou míru.
Vše se dalo do pohybu ve chvíli, kdy v roce 2014 vzrostl počet žádostí za rok o 45%, na celkových 626 065. „Šlo jenom o to, aby azylový agenda neležela celá na státech, které se ocitly v první linii,“ píše Hekrdla a dodává, že ani tohle nejsou ty takzvané kvóty.
Další věc je ta, že se liší ochota přijímat uprchlíky v jednotlivých zemích ve vztahu k jejich počtu obyvatel. Francie například přijímá šestkrát méně uprchlíků jak Švédsko, pokud je přepočítáme na počet obyvatel.
Pokud by tedy došlo k přijetí návrhu Evropské komise, podle Hekrdly by to znamenalo akorát to, že „by se nakonec celková ochota starého kontinentu absorbovat uprchlíky výrazně snížila.“
A z toho vyplývá, že ti, co proti těmto neexistujícím kvótám brojí, vlastně bojují proti tomu, čeho se snaží dosáhnout. Tedy menšímu počtu uprchlíků do jejich zemí.
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
