Když jsem před pár dny dopsal můj poslední příspěvek pro tento server, připomínám, že se týkal vysílání oplzlostí (pro někoho umění, je to věc vkusu) v deset hodin dopoledne v Českém rozhlase, bylo mi jasné, že TO přijde. Muselo, protože TO postihlo (a postihuje) všechny z nás, kteří si dovolují mít jiný názor, než hlásá současná neoliberální věrchuška. Při psaní těch vět to byl z mé strany i jistý plán. Zažít TO, vyzkoušet si TO. TO, co třeba politici pociťují, když prohlásí, že protiruské sankce jsou blbost, bombardování Jugoslávie pod taktovkou „balkánské řeznice“ bylo svinstvo či prosté „tato země je naše“. Věděl jsem, že se mi TO povede. A oni samozřejmě nezklamali. Tím TO je myšlen mediální lynč.
Děkuji za tuto zkušenost. Snad všechny mainstreamové redakce se jako ideofronta v jednom okamžiku spojily na ochranu posvátné liberálnědemokratické krávy. Mantry jediného správného názoru, ze kterého nesmíte vybočit. Přišly i dopisy. Jejich dikce se velmi podobala těm z pera legendárních Pragováků. Fašista, hňup, homofob, rasista, nechyběl i obligátní antisemita. A to jsem si jen dovolil říci, že číst z knihy o scvrklých ptácích v bizarních úhlech a penisech trčících nad koulemi jako vykřičník se prostě do dopoledního vysílání nehodí. Mimochodem, říká to i zákonodárce v zákonu o rozhlasovém a televizním vysílání. Vyslovil jsem i názor na spisovatele, který dílo stvořil. Všechno špatně, musíte se klanět. Názory mohou mít jen vyvolenci. Doba začíná být zase pěkně hnusná.
Pokroková žurnalistka si vybrala z odpovědí jen pár slov
Musím přiznat, že bylo povznášející sledovat práci všech těch Respektů, krkavčích hor, Fórů24.cz a dalších biorobotických soudruhů. Vítězem se ale s velkým náskokem stává jistá Andrea Procházková, redaktorka filantropem a finančníkem placeného plátku Respekt. Kontaktovala mě s tím, že píše můj profil. Poslala otázky e-mailem, odpověděl jsem. Aby vážení čtenáři Newsroomu na konkrétním příkladu viděli, jak pracují pokrokoví žurnalisté, rozhovor přikládám níže. Tučně jsem zvýraznil část předposlední odpovědi, kterou jedinou (!!!!) paní Procházková ve svém článku použila. Zřejmě nechtěla, aby mé názory zazněly. Nehodily se. Nechápu, proč mě pak se svými dotazy obtěžovala. Nejen mě. Kontaktovala i mé přátele se žádostí o schůzku, aby na mě něco „práskli“. Děkuji serveru ParlamentníListy.cz, že mi umožnil rozhovor zveřejnit.
Psali jsme:
Co vás vede k názoru, že má na děti špatný vliv, když uslyší slovo „penis“ ve vysílání?
Tradice rodinného života, které ctily a udržovaly naše generace a generace našich předků po tisíce let. O scvrklých ptácích, penisech či koulích jsme se veřejně nebavili. V době, kdy jsem vyrůstal, prudce vzrostla porodnost, tedy pravý opak toho, co nám je vnucováno dnes – tradiční rodina je přežitek.
Co znamená, že nad rozhlasem vyšlo „duhové neomarxistické slunce“ (jak jste řekl pro ParlamentníListy.cz)?
Omlouvám se, ale tuto otázku nepovažuji za podstatnou.
Co vás vede k tomu, že do této názorové skupiny Petr Fischer patří? A je to jen v důsledku této kauzy, nebo máte pro to i jiné důkazy z minulosti?
Personálie jsou rovněž nepodstatné. Jde o věc.
Koho (respektive jakou skupinu lidi, myšlenek, názorů...) těmi „neomarxisty“ myslíte – ať už v samotném rozhlasu nebo ve společnosti obecně? Mohl byste je prosím nějak detailněji popsat, vymezit?
Obecně lze říci, že ze strany zavedených médií pozoruji v posledních dvaceti letech s rostoucí intenzitou pokus o nastolování témat za podpory vyretušování zpětné reakce. Tedy pokus o vnucování určitých myšlenek lidem bez ohledu na jejich vlastní mínění a společenské vzorce chování. Kam to vede, vidíme na rozvoji a růstu vlivu alternativních internetových médií, které tradiční hodnoty brání. Je to nerovný boj, který tradiční média a jejich podporovatelé nemohou vyhrát. Vyhraje rozum.
Je podle vás česká společnost těmito lidmi a názory nějakým způsobem ohrožována? A jak konkrétně?
Například tím, že ve vysílání ČRo Vltava mohou naše děti v deset hodin dopoledne slyšet cosi údajně uměleckého o „scvrklých ptácích v bizarních úhlech“ a o „penisu drze trčícím nad koulemi jako vykřičník“. Na základě vlastních životních a profesních zkušeností jsem přesvědčen o tom, že tímto to neskončí a příště budou posunuty morální mantinely zase dál. Salámová metoda. Overtonovo okno.
Jak si vy osobně představujete „vyváženost“, o které Kodex ČRo mluví?
Odpověď je ve vaší otázce. V důsledném dodržování tohoto kodexu, ale i statusu a zákona o Českém rozhlase. Mít kodex a dodržovat kodex jsou dvě věci.
V čem by ji ČRo mohlo nyní dodržovat důsledněji?
V podstatě ve všem. Je to přece běh na dlouhou trať a de facto on-line práce.
Kde je ta hranice, co vysílat a co už ne (když například vezmeme v potaz, že slovo „penis“ je nevhodné)? Kde byste tuto hranici vytyčil?
Já sám se nepovažuji za jediného arbitra. Mě jen nadzvedla jedna konkrétní věc. Ale nejde přece jen o slovo penis, jak se všem snaží mainstream vtlouci do hlav. Zazněla tam i jiná, důležitý je rovněž kontext. Slovo penis mi nevadí.
Proč si myslíte, že do Rady ČRo patříte?
Protože jsem byl zvolen většinou v Poslanecké sněmovně PČR. Jsem v radě šestým rokem, paní redaktorko. Jděte a projděte si naši práci za tu dobu.
Na co jste pyšný za své působení v Radě ČRo? Jaké kroky se vám za působení v radě konkrétně povedly?
Podařilo se nám zvolit dobrého generálního ředitele, který se nebojí říct zaměstnancům nepříjemné pravdy do očí. To považuji za revoluční čin. Přitom jsme mu například už krátili odměny. I to je nevídané v médiích veřejné služby, podívejte se na Českou televizi.
Proč si myslíte, že tato konkrétní formulace („jako obvykle provokující penis, který mu zrovna teď trčel nad koulemi drze jako vykřičník“) je pornografií? A co pro vás slovo pornografie konkrétně znamená?
Protože odhaluje, co má být podle mého názoru skryté před dětmi a má být věcí dvou partnerů za dveřmi ložnice či bytu. Promiňte, ale co znamená pornografie pro vás?
Jakým činnostem se kromě pozice radního Českého rozhlasu pracovně věnujete?
Snažím se uživit svou rodinu a dobře vychovat své děti, aby prospívaly a abych se jednou dočkal vnoučat. Dělám pro to všechno možné.
Jak jste se dostal k pravidelnému sloupku v ParlamentníchListech.cz nazvaného Newsroom? Bylo vám to nabídnuto, nebo jste s nápadem přišel sám?
Byla to moje iniciativa, chtěl jsem čtenářům zprostředkovat můj pohled na novinářský svět a k tomu popularizovat práci rady. Aby koncesionáři věděli, jak rada funguje a že je tu pro ně. Těžko bych se svými postoji uspěl v tradičních médiích, třeba v Respektu. ParlamentníListy.cz jsou ideální, naprosto otevřená informační platforma, kde mé názory vyjdou v nezkreslené podobě.
V mediálních radách budou jen vyznavači správné myšlenky
Takzvaný profil, který v posledním Respektu nakonec vyšel, pak obsahuje perly typu „v argumentech rozzlobeného radního ani po důkladném pátrání nelze kromě alternativních výkladů reality a silných slov ani při nejlepší vůli najít žádnou srozumitelnou linku, na niž jsme u podobných debat zvyklí. Udivený konzument se ve finále nemůže sám sebe nezeptat na to, co celou dobu visí ve vzduchu. Kdo dnes kontroluje veřejnoprávní instituce? Jak se vlastně zmatený představitel ‚alternativy‘ dostane do Rady Českého rozhlasu? A jaká je jeho agenda?“ či „fakt, že hlavním odbytištěm jeho myšlenek jsou v branži kriticky hodnocené Parlamentní listy, budí samozřejmě rozpaky nejen u části veřejnosti, ale i uvnitř Českého rozhlasu. Špičkoví redaktoři sice Kňourkovy výroky zpravidla neberou vážně, ale atmosféru, kterou vyvolávají, dobře ilustruje fakt, že o tom nechtějí mluvit na jméno. To úzce souvisí s jeho možnou motivací. Navzdory zdánlivému podivínství je patrné, že podobné aktivity mění atmosféru.
Utahují šrouby, bojí se. A tak to přiturbí pěkně po bolševicku: v mediálních radách budou jen ti, kteří vyznávají kult jediné správné myšlenky, jediného správného názoru. Nesmíte být rovněž zmatení (v překladu pomýlení), měnit „atmosféru“ (klid na práci) a odbytištěm vašich myšlenek musí být Respekt. Musejí vás brát vážně špičkoví redaktoři. Co je realita, říkají oni. Nesmíte pochybovat. Jinak končíte.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
