Nezávislá ČT? Chovají se jako mluvčí prezidenta, připomíná Žantovský

Uplynulé dny přinesly další pohyb kolem veřejnoprávních médií. Mediální výbor Poslanecké sněmovny zveřejnil seznam zájemců o volná místa v Radě České televize a v Radě Českého rozhlasu. Od veřejných organizací přišlo dohromady šestnáct návrhů. Podle Petra Žantovského je k podivení, že z toho čtyři kandidatury směřují do televizní rady a zájem o kontrolu Českého rozhlasu má oproti tomu adeptů dvanáct.

Rozdílný zájem o obě rady vysvětluje tím, že post v Radě České televize je dnes výrazně exponovanější než místo v radě rozhlasu. „Důvod je, že Rada České televize je místo, kde se očekává, že ještě nastanou nějaké turbulence,“ uvádí s tím, že v nejbližší době se povede intenzivní debata o změně financování veřejnoprávních médií, a právě Rada ČT se může stát nástrojem politického střetu. „Mnoho lidí může mít obavu z toho, že ta rada bude takovým beranidlem jedné strany proti druhé,“ dodává s tím, že ne každý stojí o to, aby se stal terčem každodenní pozornosti mainstreamových médií.

Ve svém komentáři se mediální analytik pozastavuje u konkrétních jmen mezi uchazeči o místo v Radě České televize. K Vladimíru Karmazínovi uvádí: „Pan Karmazín je dlouholetý pracovník České televize a profesionál, který má schopnosti a informace,“ říká a naznačuje, že jeho zkušenost z prostředí veřejnoprávního média může být pro radu důležitá. Zmiňuje i dalšího kandidáta, Petra Fleischmanna, jako inteligentního člověka, i jeho případné zvolení by podle Žantovského mohlo být pro Radu České televize přínosem.

Pokud jde o zájemce o místo v Radě Českého rozhlasu, považuje Petr Žantovský výběr za výrazně pestřejší. „Když se dívám na ta jména, mnoho z nich znám osobně,“ říká a připomíná například bývalého radního Tomáše Kňourka nebo někdejšího poslance a exministra kultury Vítězslava Jandáka. Podle něj jde o osobnosti, které „zaručují profesionální přístup k věci“, a dodává, že jako poplatník veřejnoprávních médií by si jejich působení v radě přál.

Podobně se vyjadřuje i o Vladimíru Skalském ze Slovensko-českého klubu, který je předsedou sdružení Slováků žijících v zahraničí. „Skalský určitě té věci rozumí, je zkušený organizátor kulturních a jiných aktivit,“ uvádí a naznačuje, že právě organizační zkušenost a dlouhodobé působení ve veřejném prostoru mohou být pro práci v radě důležité.

V neposlední řadě se Petr Žantovský zastavuje také u kandidáta do Rady Českého rozhlasu Daniela Váni, který v minulosti působil jako radní České televize. „Opět je to člověk nesmírně mediálně zkušený, je zárukou toho, že v té radě nedojde k nějakým naprosto nesmyslným úletům nějakým zájmovým směrem,“ a že právě jeho zkušenost by mohla být určitou pojistkou proti rozhodnutím, která by vybočovala z odborného rámce.

Podle Žantovského u těchto zmíněných jmen nehrozí, že by jejich působení překračovalo rámec práv, povinností a kompetencí rady nebo sklouzlo k politickému aktivismu.

Výhrůžky a návrat televizní krize?

V dalším tématu se Petr Žantovský vrací k otevřené výzvě vládě za zachování nezávislých veřejnoprávních médií, kterou podepsala část členů kontrolních rad. Za Radu České televize se pod dopis podepsalo jedenáct ze sedmnácti radních, mimo jiné Ivana Chmel Denčevová, zatímco z Rady Českého rozhlasu připojil svůj podpis pouze Zbigniew Czendlik.

Signatáři výzvy tvrdí, že snaha zrušit koncesionářské poplatky představuje útok na nezávislost České televize. Petr Žantovský s touto tezí polemizuje. „To je velice sporná teze,“ říká a dodává, že podle něj by se místo slova nezávislost mělo používat spíše slovo nestrannost. „Myslím si, že místo slova nezávislost by tu mělo být slovo nestrannost, což ostatně plyne i z různých etických kodexů, ze zákona a podobně. Tímto slovem se ale nikdo z těch médií neohání, to je zvláštní. Ptám se proč,“ uvažuje.

Podle Žantovského se část mediální obce ohání nezávislostí v jiném smyslu, než jak ji definuje zákon. „Oni chtějí být nezávislí na komkoli, to znamená, jsou závislí jenom na sobě a na svých zájmech, ať už jednotlivých nebo kolektivních, a tím si myslí, že tento stav je podle nich ohrožen,“ dodává s tím, že obavy z rozpočtového financování považuje za přehnané. Připomíná, že rozpočtové financování funguje v řadě států Evropské unie, a odmítá představu, že by se média automaticky stala „kořistí Babišovy vlády“.

Zároveň podotýká, že reakce by mohla vypadat jinak, pokud by s obdobným návrhem přišla jiná politická reprezentace, například svého času vláda Petra Fialy. „To by bylo asi o něčem jiném. Tady je tím terčem Andrej Babiš,“ říká a naznačuje, že celá iniciativa má podle jeho názoru i rozměr politického střetu. Zmiňuje také iniciativu zaměstnanců České televize a Českého rozhlasu proti zrušení poplatků za obě veřejnoprávní média, jejíž výraznou tváří je moderátor České televize Daniel Stach. I tuto aktivitu nelze oddělit od širší politické debaty, která se kolem financování veřejnoprávních médií vede.

Mediální analytik je přesvědčen, že nejde jen o debatu o financování, ale i o zachování současného postavení a vlivu části prostředí veřejnoprávních médií. Zmiňuje akci na Staroměstském náměstí, kde ze strany spolku Milion chvilek zaznívaly výroky o koncesionářských poplatcích jako o „zlatém teleti“ a „prostředku politického boje“.

V kontextu toho připomíná model financování ze Slovenska, kde byly koncesionářské poplatky zrušeny a nahrazeny pevně stanoveným podílem na HDP. Ten podle něj nelze libovolně měnit podle momentální politické vůle a zároveň přirozeně reaguje na ekonomický vývoj státu. Odmítá proto představu, že by veřejnoprávní média měla být „posvátnou institucí, která bude krmena zlatým obročím“, bez ohledu na stav veřejných financí.

Všímá si formulací některých signatářů výzvy: „Někteří protagonisté tohoto divadla nám říkají, že momentálně čekají na návrh vlády, každopádně zůstávají obezřetní a mobilizovaní,“ cituje. „To je výhrůžka velmi explicitní,“ dodává mediální analytik s tím, že „celý tento argumentační aparát slouží jenom k tomu, aby vytvořili nějakou nátlakovou vlnu a stěnu proti tomu politickému rozhodování dnešní vlády“.

V souvislosti s připomínkou Michala Kubala a televizní krize z let 2000–2001 varuje, že může jít o signál dalších protestních akcí. Podle něj se „na Kavčích horách, případně na Vinohradské třídě, dají očekávat protestní akce“. Připomíná také tehdejší výrok Karla Schwarzenberga, že „Česká televize patří těm, kteří v ní pracují“, a hodnotí ho velmi ostře. „To je katastrofa. To je naprosto nepřijatelný stav, že by zaměstnanci rozhodovali o svém vlastním zaměstnavateli, pracovišti a zákonné úpravě,“ říká s tím, že něco takového „nepatří do standardní demokratické společnosti“. Závěrem dodává, že lze čekat další napětí, a vyjadřuje naději, že předseda vlády na svém stanovisku setrvá.

Když se z novinářů stávají propagandisté

Mediální scénou už dva týdny rezonuje ostrý střet mezi ministrem zahraničí a předsedou strany Motoristé sobě Petrem Macinkou a prezidentem Petrem Pavlem. Spor začal poté, co Macinka prezidentovu poradci poslal textové zprávy, jež Pavel označil za pokus o politické vydírání, protože jej tlačil, aby jmenoval Filipa Turka ministrem životního prostředí.

I zde si Petr Žantovský všímá role veřejnoprávních médií. Upozorňuje například na to, že server iRozhlas se tématu podle něj věnoval opakovaně a výrazně z pozice, která prezidenta hájila. Médium se podle analytika tak dostává do rozporu s vlastní rétorikou o nezávislosti. „Stává se z něj takový nepsaný veřejnoprávní mluvčí pana prezidenta,“ říká a dodává, že právě v takových situacích se ukazuje, jak problematické je zaměňovat nezávislost s jednostranností. V této souvislosti používá i výraz, že média se chovají jako „zdatní propagandisté“.

Pozastavuje se především nad aktivitami komentátora a muzikanta Ondřeje Konráda, dlouholetého redaktora Českého rozhlasu 6 a později Českého rozhlasu Plus. Připomíná jeho minulost i postoje před rokem 1989 a konstatuje, že právě u takové osobnosti jej současná pozice překvapuje. „Najednou v sobě i Ondřej Konrád našel velkého zastánce soudruha prezidenta Petra Pavla,“ říká a dodává, že je to „těžko pochopitelné“. Pokud se podobně vyjadřují lidé s „podobně zatíženou minulostí“, je to pro analytika čitelné, „ale když to dělá někdo z opačného tábora, tak tomu rozumět nelze“.

Možné vysvětlení vidí v tlaku prostředí. „Konrád potřebuje zůstat ve své sociální bublině, a kdyby řekl něco jiného, tak by z ní mohl také vyletět, protože sociální bublina je dnes všechno,“ tvrdí. V této souvislosti připomíná i princip „spirály mlčení“. „I když víte víc než ostatní, stejně to neřeknete, protože by vás to mohlo stát vaše korýtko,“ uvádí Žantovský a dodává, že za komunismu se tomu říkalo „kdo nejde s námi, jde proti nám“.

„To potom opravdu není důkaz nestrannosti a nezávislosti těch médií; to je důkaz toho, že drží jednu lajnu a ty ostatní nepřipustí k mikrofonu nebo na kameru,“ uzavírá analytik s tím, že z některých respektovaných osobností se podle jeho názoru stává jen „zástup opěvovatelů Petra Pavla“.