Poštěkávání versus Babišův úsměv. Příště dejte vedle Fialy paraván, radí Kotrba po debatě

Poslední duel před volbami definitivně skončil. Ti, co se dívali předevčírem na Primu, včera nic nepropásli, a pokud se dívali, stihli se během přestřelky předsedy ANO Babiše a premiéra Fialy jít vyčůrat. Nebylo to totiž pokračování, ale opakování. Opakování je matka moudrosti, říkávala moje babička. Diváci uslyšeli v jiných kulisách tytéž argumenty obou politiků na téma cen energií, daní, Green Dealu, ETS2 i migrace. Ještě si to dvakrát zopakují, a už budou sehraná parta, dodávám já.

Tentokrát byl Babiš sebejistý, suverénnější – tak, jak ho za dlouhá léta známe. Nejčastější sousloví nicméně bylo „Fiala lže“. Bohužel mu Nova slíbila, že jeho grafy zabere boční kamera, a nestalo se. Faul. Souboj grafů se změnil vinou režie na souboj neviditelných grafů. Škoda pro diváky. Moderátor Koranteng byl klidný, pomalým nebulvárním tempem bez velkých pohybů kamery a animací se neslo celé vysílání.

Pro příště doporučuji vsunout mezi diskutující paravány, aby premiér Fiala na protivníka neviděl a nesvádělo ho to ke gestikulacím a k útokům na Babiše ad personam. Babiš nicméně odolal pokušení a s úsměvem hleděl neustále na moderátora. Působilo to daleko věcněji, ne tak pavlačově jako poštěkávání premiéra. Všechny argumenty zazněly už na Primě, Nova odehrála důležité představení, ale obsahově druhé housle. Ray Koranteng správně a didakticky převáděl miliardy dluhu Fialovy vlády na statisíce na domácnost včetně kojenců a důchodců. To bylo fér. Člověk, který má 21 tisíc měsíčně důchod a na jídlo mu zbyde pár stovek, rozdíl mezi 1 200 miliony a 1 200 miliardami nevnímá tak ostře, jako třetina celoživotních úspor, o kterou byl připraven touto vládou za pouhé čtyři roky.

Andrej Babiš daroval Petru Fialovi českou vlajku

Babiš potvrdil, že je podnikatel velkého formátu. Škoda. Jeho touha snížit daně z příjmu pouze právnickým osobám, a to z 21 % na 19 %, pomůže fabrikantům včetně skupiny Agrofert, ale ne OSVČ, kteří platí daň z příjmu fyzických osob, kterou nikdo snížit nehodlá. Nikdo nehodlá ani snížit daň z příjmu závislých osob (zaměstnanců). Pravdou je, jak by komentoval bývalý premiér a prezident Miloš Zeman, že snížení daní firmám může mít větší multiplikační efekt ve vyšší míře investic.

Já, jakožto cynický levičák, opáčím, že na místo 500 miliard korun, které odtečou z Česka každoročně na dividendách, licencích a interních vnitrokoncernových daňových optimalizacích, odteče do zahraničí o sto miliard víc. Nicméně ODS také není žádná kampelička, solidární s živnostníky či zaměstnanci. Takže si nepomůžeme. Protože i když Fiala slíbil nesnižovat daně (svatá boží prostoto, Klaus právě dostal infarkt), protože hodlá intenzivně zbrojit, tak transfery na společensky prospěšné sociální cíle a daňový rozdíl mezi oběma kandidáty na budoucího premiéra budou muset zajistit jejich koaliční partneři.

Babiš se pochválil, že výstavba dopravní infrastruktury se z jedenácti let zkrátila. „My jsme to snížili na osm a půl.“ Při pohledu na mapu závidím Číně její komunisty. Statisíce kilometrů silnic i železnic. Mosty přes hluboká údolí, železnice do Tibetu, postavené na pilotech v permafrostu. Jen v roce 2022 Čína zprovoznila 4100 km nové železnice, včetně 2082 km vysokorychlostních tratí. Celostátní železniční systém v roce 2023 dosáhl délky 155 000 km, z čehož 42 000 km tvoří vysokorychlostní tratě dimenzované na 300 km/hod. Nejnovější trať se testuje na 430 km/hod. A výstavba pokračuje. Starý český vtip říká, že když měli jet čínští turisté z Prahy do Ostravy a dozvěděli se, že pojedou osm hodin, mysleli si, že Česká republika je větší než Čína… Šanghajský dopravní hub, kde pod jednou střechou najdete letiště, metro i vlakové nádraží, má 60 železničních nástupišť. Hlavní nádraží v Praze jich má devět. A metro stále nevede na blízké letiště. To je ode mne tak trochu kousavý námět pro poslance Martina Kolovratníka, který se v ANO už dlouho poctivě, houževnatě a systematicky zabývá dopravou.

Koranteng nadnesl jediná dvě nová (a správná) témata – školství a byty.

Nerealistické představy o bydlení

Fascinuje mne ale, že všichni, kteří byli kamerou Nova dotázáni, chtějí vlastní byt a připustilo se konstatování, že byty nejsou. Vždyť je to lež! Bytů je dost. Ale investičních, určených k nájemnímu bydlení. Ne startovních za sociální nájemné, ale standardních za komerční nájemné. Proč to tvrdím? Protože se počet občanů snižuje, míra úhrnné plodnosti je 1,37 dítěte na jednu ženu, což znamená, že se reprodukujeme nedostatečně. To také znamená, že nějaký byt po prarodičích či rodičích vždycky zbyde a dostává se na trh.

Skoupen ale není většinou bydlícími, ale novými vlastníky. Po bankrotu systému správy obecních nájemních domů prostřednictvím obecních podniků bytového hospodářství, známých jako OPBH, kde se udržovalo ještě z dob Husáka „sociální“ nájemné nepokrývající náklady, pochopili všichni to, co do té doby znali z praxe pouze majitelé družstevních bytů či majitelé soukromých vil. Že cena bydlení musí být adekvátní nutným výdajům na opravy, plánované rekonstrukce a po určité době teoretické životnosti domu musí umožnit novou výstavbu. Pokud při kolektivní správě převáží sociální ohledy k některým méně příjmovým nájemníkům, doplatí na ně nakonec kolektivně všichni. Bydlí v neudržované ruině.

Ani za socialismu si průměrně vydělávající zaměstnanec nemohl dovolit bydlet v družstevním či ve vlastním. Bytová družstva, kde nájem hradil i náklady na všechny opravy a údržbu domu, byla pro horních dvacet procent tehdejší společnosti, soukromé domy a vily pro nejvýše příjmových pět procent. Většina sídlištních paneláků patřila k podnikovým „stabilizačním“ bytům, takže pracovník byl po dlouhou dobu vázán k jednomu zaměstnavateli. Neříkám, že to byl špatný systém. Nebyl. Byl to vynikající systém, ale pro jinou společnost. Dnes je takováto péče o zaměstnance výsadou těch nejbohatších firem.

V současné době každý, nejen ten, který dosáhne svým příjmem na hypotéku, má tendenci se zadlužit na celý život, aby bydlel „ve svém“. Nerealistická představa. Přitom, pokud se mu to náhodou povede, neuvěřitelně riskuje. V případě nemoci své nebo příbuzného, narození dítěte či případně vinou byť přechodné nezaměstnanosti upadne do dluhové pasti. Hypotéka omezuje svobodu rozhodování, omezuje i dosažení vyššího příjmu v zaměstnáních s vyšším rizikem. Zmenšuje také svou mobilitu, protože se jen obtížně může stěhovat za prací.

Ne nedostatek bytů, ale nerealistické představy o velikosti obytné plochy a potřeba vlastnictví a nikoliv nájemního vztahu, vytvářejí dnes onu všeobecnou hysterii.

Přiznejme si, že nižší střední třída vydělávající méně, než 80 tisíc měsíčně čistého na domácnost, na hypotéku nikdy nedosáhne. Mladá rodina s dítětem a v prvním zaměstnání po škole také ne. Proto také se průměrný věk matek při narození prvního dítěte zvýšil na 29 let. Pro hypotéku potřebujete prokázat bance dostatečný a stabilní příjem, aby vaše celkové měsíční splátky všech úvěrů nepřesáhly 45 % vašeho čistého měsíčního příjmu (parametr DSTI – Debt Service-to-Income Ratio) a aby banka posoudila vaši schopnost úvěr splácet. Klíčový je ukazatel vaší úvěrové schopnosti DTI (Debt-to-Income Ratio), podíl celkových dluhů na vašem čistém ročním příjmu... Banka také posoudí, zda váš příjem je dostatečně stabilní a dlouhodobý. Banka může odmítnout příjem, pokud jste ve zkušební lhůtě nebo ve výpovědní lhůtě. K získání hypotéky musíte mít také našetřeno minimálně 10 % z ceny nemovitosti. Při ceně 100 tisíc–150 tisíc za metr čtvereční je jasný limit toho, co si kdo může dovolit.

Ti, kteří ve vlastním bydlí, vědí, že nejlépe ochrání své úspory ne v bance, ale ve zlatě či v dalších nemovitostech. To jsou lidé, kteří na hypotéku dosáhnou a příjem z nájemného buď reinvestují do další nemovitosti, nebo jim zvyšuje životní standard. Zlato průběžně nevydělává. Byt si ale rozdílem mezi nájemným a režijními náklady na údržbu na sebe vydělá a jeho cena trvale stoupá a bude stoupat (přes jakoukoliv snahu jakýchkoliv vlád a municipalit) přes jakoukoliv míru inflace, do chvíle, než vám bude jedno, zda bydlíte v Praze, Vídni, Berlíně či Mnichově. O Brnu ani nemluvě… To je onen společný prostor Evropy, bez ohledu na touhy a změny v životních postojích mladých lidí…

Fotogalerie: - Ostrava před volbami

Matěj Gregor, lídr Motoristů v Moravskoslezské kra...

Politici se okrajově dotkli digitalizace stavebního řízení. Vzhledem k tomu, že jsem se v letech 1996–2000 podílel na formulacích a projektu Státní informační politiky, dovolím si malé ohlédnutí. Ano, tehdy v době prvních podnikových sítí, kdy byl internet v celém světě ještě v plenkách, jsme byli první „piráti“, kteří usilovali o virtualizaci všech administrativních činností státu. Zaváděli jsme digitální kancelář státu, dosažitelnou z každého, byť sebemenšího bodu: z městského či obecního úřadu, z každé sebemenší pošty, z každého pracoviště každého úřadu.

Zaváděli jsme jednotné registry obyvatel, nemovitostí, aut, zbraní… Projektovali jsme i dnes tak obskurní digitální služby jako posílání telegramů a pohlednic e-mailem (mobilní telefony nebyly standardem, ale luxusem)… Chtěli jsme jednotné a všem dostupné digitální učebnice a zkouškové nástroje v základních a středních školách. Přáli jsme si centrální digitální registr zdravotních záznamů a výsledků vyšetření, elektronické recepty na léky. Vedle elektronické evidence tržeb, kterou prosadila až Babišova vláda, i elektronickou evidenci faktur a elektronický výpočet daní, které nejsou dodnes.

Sám mám z té doby za sebou realizovaný projekt digitalizace a multimedializace rádia, který v sobě zahrnoval jeden ucelený systém obsahující databáze textů zpráv, podcastů (tehdy se jim tak ještě neříkalo), fotografií či videí s inteligentním vyhledáváním, dnes známou jako YouTube (tehdy neexistovala) či znalostní databáze jako wikipedie (tehdy neexistovala), ale i mapovou aplikaci, kterou dnes znáte jako Google Map (tehdy neexistovala) s uživatelskými vrstvami (dnes v omezené míře GIS), personalizaci zobrazování článků a rozhlasového vysílání a další feature, některé dodnes stále ještě nejsou realizované nikde ve světě.

Přiznám se, že nemám proto za zlé, že o řadu let později pirát Ivan Bartoš, ač zkušený softwarový architekt ze sektoru telekomunikací, selhal v analýze procesů stavebního řízení a (logicky) nezvládl naprogramovat finální aplikaci tak, aby vyhověla provozním požadavkům všech. Tlačil ho čas, úřednická rigidita a nemožnost najít tým, který by nečekal na maratón výběrových řízení a pustil se do práce na vývoji pro bono. Rolí průkopníků je i selhat. To patří k usilování o pokrok. Není dle mého názoru vinou Fialy, že to Bartoš nezvládl. V režimu zadávání veřejných zakázek nemohl uspět.

Mám ale Pirátům za zlé, že sami jenom žvaní, ale nevytvořili nic užitečného. Napříkald software pro správu obcí jako modulární sadu xML aplikací na bázi standardů W3C a volných licencí k migraci veškerých agend obcí ze systému Windows do prostředí, ve kterém se neposílají miliardy do Redmontnu. Ten systém měl, mohl být vyvinut ještě před nástupem Pirátů do vlády a dán k dispozici zdarma. Mohl ukázat kompetenci mladých. Role MMR mohla a měla systém hostovat, přikázat všem obcím na něj přejít a pomoci jim v tom. Mohla to být první vlaštovka budoucnosti veřejné správy. Open source, open data, open policy, open society. Nestalo se. Škoda.

Věci, co by pomohly k více dětem, nikdo nenavrhuje

Školství bylo doteď svázáno stejně, jako zdravotnictví naivní vizí většinové solidarity a bezplatnosti. Ta doba končí a i na levici už není realistická představa „stejného zdravotnictví pro všechny“. Nebude. Nemůže být. Některé služby či léky jsou tak drahé, že na ně odmítnou lidé přispívat.

Stejně je tomu dnes u zdravotních pomůcek pro handicapované. Vytvoří se standardy, na kterých se shodnou ekonomové zdravotních pojišťoven s lékaři. A vše, co nad to bude, bude nadstandard. Buď placený nadstandardním zdravotním pojištěním, nebo placený jiným způsobem. Buď plně, nebo částečně nad limit, na který přispěje pojišťovna. Jako firemní benefit pro zaměstnance firmou či jako jednorázová individuální platba, odečitatelná od základu pro výpočet daně z příjmu.

Dám příklad: nadstandardní preventivní prohlídky, kosmetická chirurgie s výjimkou léčby traumatického poranění, umělé oplodnění, farmakologické udržování hladiny testosteronu či změna pohlaví. Budou to i některé typy operací – například laserové operace očních vad. V oblasti protetiky to budou určitě robotické náhrady končetin, oxygenátory, inteligentní senzory zdravotního stavu.

Stejně tak už není reálné „stejné školství pro všechny“. Není a už nikdy nebude. Nikdo totiž netouží po svazujících osnovách jednotné školy, které vznikly za první republiky. Dnešní doba neumí formulovat „jednotné“ požadavky na vzdělávání v předstihu deseti, patnácti let. Sociodemografická stratifikace v jednotlivých lokalitách vytvořila i stratifikaci vzdělávacích ústavů. Na jedné straně vesnické a maloměstské základní školy, odpuzující zejména ve vyloučených lokalitách, na straně druhé základní školy v bohatých vilových čtvrtích velkých měst či soukromé školy se speciálním programem. Mnoho závisí na snaze, obětavosti a věnovaném času a investovaných penězích rodičů, nejen pedagogů. Pokud se dítěti nevěnují – buď z nezájmu, nebo neschopnosti či časové zaneprázdněnosti, nebo pokud jim nevadí průměrnost, je ta „škola pro všechny“ stále dostačující přes naprosto nezvládnutou a pro proces vzdělávání škodlivou inkluzi. Pokud si vzdělání dětí rodiče vytknou jako dlouhodobou zájmovou činnost a investiční program, hledají dnes jiné možnosti. I za cenu vyčerpávání rodinného rozpočtu. Tisíce měsíčně stojí nejen školné, ale i učebnice a pomůcky, zájmové kroužky a kurzy, nutný počítač a připojení domácnosti k internetu. Vysoké náklady na děti jsou jednou z brzd porodnosti. Málokdo si dovolí tři děti. Přitom o zlevnění těchto nákladů, které by určitě působily propopulačně, žádná z politických stran neusiluje. Přitom to jde.

Myslím, že pedagogové uvítají nástupní plat 50 tisíc, odbřemenění od administrativy a čtyřletý program zvyšování platů na 75 tisíc, který jim nabídl Babiš. Ale to je první krok. Doufejme, že se do rozpočtu školství vrátí i zvýšení platů kuchařek a školníků, případně inteligenční selekce dětí do zvláštních, resp. pomocných škol.

Zajímavý byl závěr, kdy si moderátor vynutil, aby oba dva protikandidáti nalezli jednu vlastnost, pro kterou si druhého váží. Babiš si na Fialovi váží jeho pedagogičnost a rétoriku. „Fiala je dobrý učitel, umí dobře mluvit.“ Fiala musel přiznat, že na Babišovi oceňuje urputnost a vytrvalost. „Houževnatost, vytrvalost, že do toho ještě ve svém věku jde,“ uvedl.

Posledním vítězstvím moderátora bylo, že si oba soupeři byli schopni podat po skončení vysílání ruce.

Teď nezbývá než se rozhodnout, koho zvolit.