Ministr kultury Klempíř funguje zatím relativně krátkou dobu, ale i tak, jak jeho působení zatím hodnotíte? Co říci ke kritice některých umělců, které je vystaven? I na jejich podporu prezidenta Pavla, či vystupování na akcích Milionu chvilek? A co říci na to, že podle návrhu státního rozpočtu by mělo ministerstvo kultury dostat prý méně peněz, než se zřejmě předpokládalo? Méně než minulý rok. Co to bude podle vás pro kulturu znamenat? Určitá kritika se v tomto směru snesla například od Asociace nezávislých divadel... Takové otázky jsme položili zmíněným veřejně známým osobnostem.
Ivan Vyskočil: Prachař s Haváčovou? Předčili Přemluv bábu…
„Já zatím o ministru kultury mnoho nevím. Mě ta politika Motoristů zůstává trošku takovou jako záhadou, protože oni jsou chvilku tak, a pak zase najednou jinak. Taková malinko houpačka,“ říká herec a člen Klubu 2019 Ivan Vyskočil. „Nevím, jestli se to zase nezměnilo, ale četl jsem, že ministr kultury je proti tomu, aby se sebraly koncesionářské poplatky České televizi. Že je musíme platit dál. Neříkám, že jsou to tak strašné částky, které nás zruinují. Já ale opravdu nechci platit ty úžasné pořady České televize, hlavně co se týče zpráv a všelijakých Máte slovo. To mělo zůstat u názvu Kotel, protože paní Jílková jako kotelnice je dokonalá,“ pokyvuje a jde dál.
„Co se týče mých kolegů… Moji kolegové neustále vyhledávají někoho, aby mohli za někoho demonstrovat a za někým stát. Myslím, že doufají, že když budou za někým stát, tak že z toho budou mít patřičné prebendy. Ale myslím si, že ono se panu prezidentovi nic neděje. Nikdo mu neubližuje, nikdo ho nějak nenapadá. Takže nevím, proč by byla potřeba ho tak strašlivě podporovat,“ krčí rameny a pokračuje.
„Některé ty hysterické výkřiky, jako tedy třeba mého kolegy Davida Prachaře a Sarah Haváčové, jeho nové partnerky, která patrně tím, že není ještě tak známá, tak na sebe potřebuje upozornit, ten jejich hysterický výkřik, to bylo až daleko za hranicemi hrůzy a myslím si, že až desetkrát předčili Mádla s Issovou, kteří kdysi natočili „Přemluv bábu“. Tak to bylo ještě proti tomuhle nevinné. Tak nevím, jestli to potřebovali trumfnout?“ zamýšlí se s notnou dávkou ironie.
„Účinkování mých kolegů na akcích Milionu chvilek? Musím se za ně hodně stydět. Já už jsem to psal. Nejdříve bych se na jejich místě ptal, proč ti, co tam křičí, mlčeli například u Dozimetru. Ale jestliže toto ti kolegové neudělají, tak za nic nestojí. Tak ať se pak netváří jako morální majáky a poslední spravedliví v České republice, když toto neudělají. Musí se přece měřit každému stejným metrem. A vůbec, já si myslím, že ta doba, kdy se mluvilo na těch náměstích, minula. A opravdu se kolegům divím, že tam lezou a takhle se znemožňují. Protože ono to má i dopad na jejich profesi. Už jsem mockrát zaznamenal – tak na toho já už se nemůžu dívat. A to není asi dobře. A přitom jsou to třeba dobří herci…“ podotýká Ivan Vyskočil.
„A ještě bych řekl jednu věc. Teď tam vystupovala Čvančarová, Čermák… A nějak v pozadí zůstal Trojan a Polívka a další. Tak myslím, že ti trošku čekají, jak se to vyvine. Že se do toho hned nehrnou s tímhle Hurá Milionem chvilek, čekají trošku, na kterou stranu se to zase obrátí, aby včas přispěchali se svojí troškou do mlýna a aby nezapadli. A tohle chování je mi zvlášť tedy protivné,“ vysvětluje Vyskočil.
„Co se týká peněz pro kulturu, tak to mě už opravdu nepálí, nejsem na tom už nijak závislý. Už to své hraní a jaksi působení v této branži, tak to už pomalu zatahuji,“ zakončuje s úsměvem.
Michal Gulyáš: Když opičky křičí, nic si nevykřičí!
„Budu diplomaticky vyhýbavý, oprávněně, protože nejsem schopen podrobit fungování ministra kultury jakémukoliv detailnějšímu hodnocení,“ říká herec Michal Gulyáš. „Oceňuji, že nevlezl do té trapné pasti ve veřejné debatě, kterou si vymyslela nejspíš umělá inteligence s nastavením pro naivní interprety. Kritiku si soudruzi umělci můžou provozovat jak chtějí, oni nejsou v pozici k vyskakování. Klempíř by ale měl co nejdříve ukázat výraznější politickou a řídící tvář, aby se vědělo, že máme kulturu, ve které jsou i jiné obory, než jen ten tak dramaticky dramatický,“ míní Michal Gulyáš.
„Prezidenta ‚Karbanátka‘ a Milion chvilek zhodnotím asi takhle: Tolik zbytečných pokusů o vytlačení jednoho bezvýznamného bobku, to je tak neefektivní a má to nejspíš posloužit nějaké jiné pasti na vládu, když už jsme u těch pastí. Past políčila minulá vláda, uvidí se, jestli jim to klapne. Doufám, že ne. Kultura má menší rozpočet? No, tak má, a co? Buď si Klempíř nevyboxoval, nebo nejsou… Když opičky křičí, nic si nevykřičí! Asociace nezávislých divadel? To jsou ti, co za dotace melou, to, co tu léta otravuje vzduch a poslední čtyři roky smrdí?“ zamýšlí se herec Gulyáš.
Jan Schneider: Komerční umění si na sebe musí vydělat samo
„Ministr Klempíř není příliš vidět, což odpovídá podílu ministerstva kultury na státním rozpočtu. Zviditelnili ho až angažovaní umělci, na jejichž výzvu reagoval noblesně, ale oni se potřebují hádat a stále někoho napadat, protože to jsou angažovaní umělci. A taky jim jde o chechtáky, jak jinak, protože vždy je dost průkazným vodítkem sledování stopy peněz. Účast angažovaných umělců je nadto nutnou psychologickou součástí každé manipulace mas,“ říká publicista, emeritní bezpečnostní analytik a někdejší bubeník Plastic People of the Universe, dnes i člen Klubu 2019, Jan Schneider.
„Asi před padesáti lety složil Pavel ‚Eman‘ Zeman, bývalý bubeník Plastic People, pro svou tehdejší skupinu Bílé světlo píseň "Umělec", jejíž aspoň první sloku stojí za to ocitovat:
Jsem umělec vznešenýho ducha / zrodila mne tvůrčí muka / Tvořím krásu, tvořím tvary / moje dílo – kritikům dary / Stále hledat nové tahy / to jsou mého ducha snahy / Výroba umění – nad to není / přináší to ocenění / A když to vládce nedocení / stačí malé poklonění / a hned je zase plno práce!“ ukončuje citaci.
„Peníze a kultura? Skutečná kultura není závislá na penězích. Je jí přirozeně mnohem méně, co do kvantity, avšak je pochopitelně o to vytříbenější. Stát má financovat národní instituce (divadlo, muzeum, archiv, operu, knihovnu, památník písemnictví apod.), které udržují paměť a kontinuitu. Jinak má stát dát kultuře svatý pokoj! Kraje by měly podporovat amatérské umění, divadla, hudební soubory, protože skutečná národní kultura vzniká a udržuje se mezi lidmi. Komerční umění si na sebe musí vydělat samo,“ míní Jan Schneider.
„Jsem zlej, že ano? No, z velké části za to mohou právě ti angažovaní umělci, mám jich plné břicho. Když tito dostanou méně peněz, kultura tím neutrpí. Jsem ponachýlen spíše dodat, že právě naopak.“
Pavel Černocký: Potřeboval snad Semafor státní peníze na provoz? Na jejich kusy se stály fronty
„Názory státní kasy našim pseudoumělcům jistě tlumočil přesně, a lze s nimi jenom souhlasit. Ona totiž některá divadla jsou, jak říkal Jan Werich spíše dividla. Herci se občas diví, že tam vůbec někdo na představení dorazil. Dotovat tyto divadelní stánky ze státních peněz je absurdní. Ať si na sebe vydělají kvalitním repertoárem! Potřeboval snad Semafor státní peníze na provoz? Na jejich kusy se stály fronty zájemců o lístky už měsíc předem. Šmírák Jan Hrušínský by bez státní podpory pravděpodobně do půl roku zkrachoval, a nejenom on… A tak se ‚Asociace nezávislých divadel‘ bouří a škemrá, podobně jako ten ukrajinský šášura,“ nebere si servítky Pavel Černocký a v podobném tónu jde dál.
„Seznam ‚umělců‘ kolaborujících s minulou vládou je velmi rozsáhlý. Tihle lidé by se měli místo účasti na akcích Milionu chlívků věnovat kvalitnímu umění. Mnoho lidí se už na ně nedokáže ani podívat – ve filmu, televizi i v divadle.“
„Dotuje snad někdo soukromá divadla v New Yorku? Nebo v Las Vegas? Musel snad někdo dotovat Šimkovi a Grossmanovi provoz divadélka Olympik ve Spálené? Tam se návštěvníci tlačili u mříží a narváno bylo každý den. Ono by ale neškodilo zamyslet se i nad repertoárem a vedením velkých scén včetně Národního divadla. Nad některými kusy, které tam jsou uváděny, mnoho lidí jen kroutí hlavou,“ upozorňuje Černocký.
„Naši slavní umělci jsou – podobně jako ti protektorátní – jenom věrnými slouhy minulého režimu, který jim štědře sypal otevřenou dlaní. Ti protektorátní se ovšem většinou jen báli, ale ti dnešní „demonstrují“ z čiré zištnosti. A ti, co se nechtějí přizpůsobit polistopadovému režimu, mají často zaracha. Nedostanou šanci ani ve filmu, ani v televizi,“ pokyvuje neradostně a nešetří ministra kultury.
„Jmenování pana Klempíře do ministerské funkce je pro mě nepochopitelné a nepřijatelné. Tenhle pán má určitě své hudební fanoušky (já sice od něj nikdy nic neslyšel), ale je to potřebná kvalifikace do vlády? A navíc, jeho minulost… já bych mu ruku nepodal. Nevěřím mu ani slovo. Ze své spolupráce s StB se snaží vylhat. Mám řadu kamarádů mezi muzikanty, kteří byli estébáky vydíráním přinuceni, aby se stali ‚agenty‘, ale oni na své přátele nikdy nedonášeli, natož aby si za to nechali od StB platit – jako pan Klempíř. Z vlastní zkušenosti vím, že ‚spolupráci‘ bylo v osmdesátých letech možné jednoznačně odmítnout anebo ji triviálně sabotovat,“ vzpomíná.
A vzkazuje: „Pokud budou ‚Motoristé‘ preferovat podobná individua a prezentovat se podobně obojetně jako pan Macinka, tak si popularitu nadlouho nepodrží.“
Bruno Solařík: Normalizačně angažovaná loajalita vůči režimu
„Standardní kulturní pracovník se v českých zemích vyznačuje až normalizačně angažovanou loajalitou vůči režimu. To je už samo o sobě ostuda, protože kdysi představovala právě kultura naopak přední linii zápasu proti mocenské zlovůli,“ říká autor literatury faktu Bruno Solařík.
„Nejde ovšem o loajalitu vůči režimu státnímu. Předmětem zbožňování je nadstátní deep state a jeho internacionální sorosjugend. Proto umělci jednou zuřivě podporují vládu své země, a podruhé, když vyhraje ‚nevhodná‘ část spektra, novou vládu zrovna tak zuřivě cupují. Důvod je zřejmý. Kombinace státní a mezinárodně ‚neziskové‘ podpory dokáže mnoha uměleckým vedoucím zajistit slušné živobytí. Pak není divu, že takový nositel kultury zapomene kupříkladu na svůj celoživotní odpor k lampasáckým i komunistickým kariéristům a nadšeně se účastní demonstrací na podporu vzorového reprezentanta obou uvedených kategorií,“ pokyvuje spisovatel Solařík.
„Na druhé straně se sorosiáni nemůžou divit, když za své trapné olizování pat sponzorské moci sklízejí vedle státních a nadstátních prebend také opovržení dobré poloviny potenciálního publika. Nemluvě o tom, že jejich status ‚nezávislých‘ scén se tím prozrazuje ve své lživosti úplně stejně, jako status ‚nezávislých‘ veřejněprávních médií, která se rovněž bez rozkazu z Bruselu ani nevysmrkají,“ podotýká.
„Vylili bychom však s vaničkou i dítě, kdybychom jen kvůli protaženým tvářím sorosiánů jásali nad snížením rozpočtu ministerstva kultury. Umění a kulturu svého jazyka podporují všechny odpovědné státy světa, a rozhodně nejde jen o podporu queer festivalů, divadelních projektů typu „státní vlajka ve vagíně“ a dalších typicky sorosiánských akcí, kde by podle mě měla být státní podpora samozřejmě nulová.
Jde například o podporu vydávání takové literatury, která by si na sebe nevydělala ne proto, že by měla nízkou kvalitu, nýbrž právě naopak. To je holt klasický kulturní paradox, který se už před érou ministerstev musel řešit působením mecenášů. Těžko by mohl Michelangelo tvořit své velkoplošné fresky v dílničce za rasovnou.“
A ministr kultury? „Klempíř mi zatím ve funkci ministra připadá poněkud nečitelný. Zdá se, jako by sám nevěděl, kudy kam. Svědčí o tom jeho lavírování kolem změny statutu takzvaných veřejnoprávních médií, stejně jako čerstvé přešlapování kolem sníženého rozpočtu ministerstva kultury. Ministr má pravdu, když říká, že vzhledem ke katastrofálnímu hospodaření minulé vlády jsou úspory nevyhnutelné ve všech resortech včetně kultury. Snížení výdajů asi o 12 procent ostatně není, myslím, nic tragického. Jenže konkrétní kroky ministerstva při distribuci změn jsou zjevně zmatené. Vhodným příkladem je oblast grantové podpory pro literární akce a periodika, kde mají být plánované finance o 40 procent (!) nižší než vloni. To je snížení bezmála na polovinu, a to je pro řadu periodik a knižních festivalů změna přímo likvidační. A skutečně nejde jen o akce a publikace režimní, tedy nadnárodně ‚progresivní‘,“ připomíná spisovatel.
„Podivný je přitom i způsob, jakým je tu ze strany ministerstva vedena komunikace. V minulých letech byla většinou předem oznámena orientační částka, aby ji příslušná komise mohla včas nahrubo rozdělit, a později byla stanovena definitivní cifra, která byla víceméně shodná či aspoň příbuzná. Tentokrát byla orientačně sdělena, jak řečeno, částka oproti loňsku téměř poloviční, což v komisi ihned vyvolalo zděšení. Jenže vzápětí se ministerstvo za to orientační sdělení omluvilo s vysvětlením, že konečná částka ‚dosud nebyla stanovena‘, jako by se orientační částka, jak řečeno, neoznamovala předem i v předchozích letech. V důsledku neví nikdo nic, ale ta přehnaně snížená částka straší všude,“ upozorňuje Bruno Solařík.
„Takhle nešikovně by ministr kultury šlapat v porcelánu neměl. Demonstrace pronic zanic, respektive kvůli esemeskám (!), už jsme tu měli. A není, myslím, zrovna taktické poskytnout těm nejhlasitějším sorosiánům, jací působí právě v ‚kulturních‘ kruzích, tentokrát i reálnou záminku k dalším protivládním kraválům.“
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasoval 1 čtenář)
Podporujete ministra kultury Klempíře?
FactChecking BETA
Faktická chyba ve zpravodajství? Pomozte nám ji opravit.
