Senzační odhalení: Rudá armáda mohla zajmout Hitlera, jenže jí došel benzín, předkládá Milan Syruček ruské dokumenty

„Pomiňme otázku, proč až nyní, tolik desítek let po skončení druhé světové války, byly odtajněny protokoly o výsleších nacistického generálporučíka Reinera Schtagela a dalších,“ uvádí Milan Syruček. „Svědčí o tom, že už v únoru 1943 mohla být zakončena druhá světová válka. Nebylo by zapotřebí spojenecké invaze v Normandii, náročný boj o Berlín a jen Bůh ví, jak by to dopadlo s Postupimskou konferencí, rozdělením Německa, vznikem socialistického tábora a vůbec s celým poválečným vývojem.“

Jak to začalo

Připomeňme si podle Syručka tehdejší celkovou vojenskou situaci na východní frontě. Sovětská armáda zcela obklíčila německou 6. armádu u Stalingradu a krátce poté – prakticky bez přestávky – zahájila ofenzivu Staligradského a Jihozápadního frontu s cílem dobýt Charkov, Donbas a dosáhnout břehu Dněpru. 254. tankový sbor jako součást Jihozápadního frontu zahájil nástup z Voroněže jihozápadním směrem, aby zastavil německé síly poslané na prolomení sovětského obklíčení u Stalingradu. Velitel tankového sboru generál Pavlov dostal příkaz dostat se k Pavlogradu v Dněpropetrovské oblasti, obklíčit německou armádu v Donbasu a postupně ji zničit. Pavlov prolomil frontu, 19. února se přiblížil k Záporoží a rozhodl se dobýt tamní letiště. Netušil, že právě boj o toto letiště se mohl stát oním historickým převratným okamžikem druhé světové války, bojem, o němž byly odtajněny všechny dokumenty teprve nedávno. Mezi nimi byl i protokol o výslechu generálporučíka wehrmachtu Reinera Schtagela.
„Tento generál se vyznamenal zejména tím, že v době, kdy se vojáci wehrmachtu dostávali už do obklíčení, vymyslel novou taktiku: k proražení této „smyčky“ využít protiletadlová děla, jejichž náboje svou vysokou rychlostí dokázaly probíjet sovětské tanky a tak je vyřazovat z boje. To zvláště ocenil Hitler a generála začal pověřovat mimořádně obtížnými úkoly. Když se Itálie vzdala, ale Němci tam pokračovali v odporu, jmenoval ho velitelem Říma, při Varšavském povstání velitelem polské metropole. Pak měl zachraňovat německá vojska obklíčená v Bukurešti. Sice se tam probil z jednoho obklíčení, ale při druhém byl zajat a výslech se stočil i na události v únoru 1943 na záporožském letišti,“ uvádí dále Milan Syruček.

Přílet Vůdce

Jak uvádí dále Milan Syruček, takové bylo jeho svědectví: V noci 20. února mu zavolala sekretářka náčelníka generálního štábu luftwaffe, aby okamžitě přiletěl do ukrajinské Vinnice. Tam, v lese deset kilometrů od města, byl vybudován Hitlerův bunkr, kam občas Vůdce zalétal ze svého hlavního štábu ve východním Prusku. Tam se s ním také generál setkal a okamžitě byl pověřen velením zaporožské oblasti, neboť „mí generálové se nevyznají ani v ekonomice, ani v politice“. A pro Hitlera byla tato oblast velmi důležitá zejména proto, že v ní se nacházely manganové doly a mangan Hitler potřeboval pro výrobu děl. Zvláště nabádal hájit záporožské letiště, jediné dostatečně velké pro operace v celé oblasti, a zničit všechny sovětské tanky, které tam pronikly. Při svém výkladu byl značně rozrušený a jak se později ukázalo, příčinou vůdcova rozkazu vůbec nebyla manganová ruda, ale že on sám se mohl dostat do ruského zajetí.

20. února byl totiž osobně na záporožském letišti, kam přiletěl z Vinnice, aby s polním maršálem Mansteinem projednal aktuální situaci. V tu dobu se skupina sovětských tanků prorvala do vzdálenosti pěti kilometrů od letiště. Cestu jim však zatarasil německý obrněný vlak s protiletadlovými děly. To Němci nevěděli. Tanky zastavily především pro nedostatek pohonných hmot. Nakonec Hitler ze Záporoží odletěl v noci za doprovodu stíhaček, ale byl k smrti vyděšený. Před příletem předpokládal, že zde byla fronta dostatečně stabilizovaná hlavně zásluhou opevnění vybudovaných generálem Schtagelem.

Výpověď z „druhé strany“

„Šest let po válce vyslýchal tohoto generála operativní důstojník hlavního velení kontrarozvědky Smerš major Kopeljanskij a to vysvětluje, že celá záležitost zůstala dosud v utajení,“ uvádí dále Syruček. „Neboť major neměl za úkol zjišťovat podrobnosti válečných operací, ale pracoval ve zvláštní skupině, vytvořené osobně Stalinem, který měl poněkud mystické podezření, že Hitler se zachránil před ‚božskou odplatou‘, a skupina měla najít důkazy. Proto vyšetřovala lidi z Hitlerova blízkého okolí: jeho obsluhu, lékaře, pobočníky, příbuzné a důvěryhodné osobnosti, mezi něž Schtagel rozhodně patřil. Všechny informace, které se přímo netýkaly tohoto podezření, Kopeljanskij odhazoval, a protože Hitler nebyl blízkou přítomností sovětských tanků zjevně ohrožen, nevzal v úvahu ani tento tankový útok. Vždyť nebyl namířen proti Hitlerovi, o jehož přítomnosti na letišti sovětští tankisté neměli ani zdání. Proto tam mohl pobývat celý den, aniž by kdo ze sovětského velení tušil, že stačilo překonat pouhých pět kilometrů a měli Hitlera: buď zajatého, nebo padlého v boji.“ Tak se také stalo, že tato událost nebyla dříve známa a zůstávala utajena až do těchto dnů, než byly odtajněny další dokumenty a než si historici srovnali výpovědi a fakta z obou stran.

Bez happyendu

Článek v ruském deníku Kommersant, odkud čerpá Milan Syruček, se dále zabývá osobností samotného generála Pavlova, od jeho účasti v bojích od prvního dne německé agrese až po onu operaci u Záporoží, kdy jeho tankový sbor uskutečnil průlom a celých třináct dní čekal, než ho dostihne fronta. „Na základě Hitlerova příkazu zničit tyto tanky, celý jejich sbor a vůbec celou sovětskou armádu v té oblasti wehrmacht přešel 23. února do protiútoku se sedminásobnou převahou. Tankisté dostali rozkaz ustoupit. Při pokusu o ústup byl Pavlov těžce raněn a dostal se do německého zajetí. V něm však zatajil své pravé jméno, vydával se za lékaře Generalova a všechny německé pokusy vozit ho po zajateckých táborech a okolních vesnicích a ukazovat, zda ho někdo pozná, byly neúspěšné; nikdo generála nezradil. Jenže esesáci měli stále podezření, že zajali generála Pavlova, a tak na něj nastražili poslední léčku. Protože se vydával za lékaře, dovedli jej k operačnímu stolu, na němž ležel jeden z jeho tankistů, těžce raněný, aby ho operoval. To odmítl a tak se prozradil,“ píše pro ParlamentníListy.cz exkluzivně Milan Syruček.
Pak už jej převáželi po různých zajateckých táborech a v jednom z nich, ve Flossenburgu u Norimberka, ho navštívil i generál Vlasov, aby ho přesvědčil ke vstupu do jeho Ruské osvobozenecké armády, bojující po boku Němců proti sovětské Rudé armádě, dokonce jako jeho zástupce. „Pavlov nejenže tuto nabídku odmítl, ale podařilo se mu z tábora utéct. Po strastiplné cestě se dostal až na francouzské území, kde ho našli místní partyzáni. Nakonec ho dopravili na sovětskou misi už v osvobozené Paříži a odtud byl 26. května 1945 odvezen spolu s dalšími 28 sovětskými generály, rovněž německými zajatci, letadlem do Moskvy. Tam byl šest měsíců vyslýchán a prověřován ve vězení Lubjanka, než byl nakonec propuštěn a mohl se setkat se svou rodinou. Dokonce mu ponechali hodnost a ještě si v armádě odsloužil pár let, než v roce 1950 odešel do důchodu. Zemřel v roce 1962 a byl pohřben se všemi poctami a vyznamenáními. Jen za operaci v únoru 1943 nedostal nic, i proto se o ní tak dlouho nevědělo...,“ konstatuje bývalý zpravodaj Mladé fronty Dnes v Rusku a ve Francii Milan Syruček.