K využívání zdrojů energie silně závislých na počasí je třeba vyrobit nejen větrné turbíny či fotovoltaické panely, ale i kapacity pro akumulaci včetně potřebné elektroniky k jejich efektivnímu řízení (o zvýšených nárocích na záložní zdroje a regulaci sítě srozumitelně informuje například Petr Dušek). Pro akumulaci (stejně jako pro elektromobily) je klíčové hlavně lithium a další kovy používané v akumulátorech – hlavně kobalt a nikl.

Lithium

Většina lithia na trhu se získává z ložisek solí nebo velmi slaných přírodních vod (solanek). Jejich hlavními těžaři jsou Austrálie, Chile a Čína. Propagační video ukazuje těžbu v jihoamerické poušti, kde se vyskytují vrstvy solí přímo na povrchu nebo (častěji) mělce pod ním. Tyto soli se oddělují od písku, prachu a kamení tak, že se rozpustí ve sladké vodě. Získaný roztok se pak čerpá a suší v obřích mělkých bazénech (což má za následek, že když náhodou zaprší, tak se obvykle zpozdí dodávky o několik měsíců). Nejsušší pouště světa se tak vlastně zavlažují obrovským množstvím sladké vody ne proto, aby tam něco vyrostlo, ale pro lithium. Ze solí v pouštích se sice nezískává jen lithium, ale i další prvky, například bor, ale lithium je ekonomicky rozhodující.

Máme k dispozici i ložiska lithia v Čechách, hlavně Cínovec, podle nějž se nazývá i lithná slída zinnwaldit. Těžba může být provedena velmi šetrně, stejně jako doprava suroviny (s využitím železnice, případně i nákladní lanovky) a rovněž zpracování může být v podstatě bezodpadové. Má to ale dvě velké komplikace: tou první jsou protesty obyvatel blízkých obcí, v nichž jde zčásti o NIMBY („ne na mém dvorku“) efekt, zčásti o odpor proti jakékoliv těžbě vlivem zelené propagandy, která už proniká i do škol a stává se vlastně oficiální ideologií. Pominu zatím poněkud odbornější otázku, jestli je opravdu nejvhodnější právě ta technologie zpracování suroviny, která se dosud prosazuje.