Připomíná proto ruskou dumu, je to pseudodemokratický orgán, nehádá se v něm vládní a opoziční strana, nesmí požadovat zásadní změnu, pouze radí a diskutuje v rámci integrační ideologie. A totéž platí o volební kampani, v níž nepředkládají národní strany evropský program, žádají po voličích jen souhlas s Unií a vymezují se proti nesouhlasu. Chápou volby jako barometr svého domácího úspěchu a kariérní prebendy pro své zasloužilé politiky. Není proto divu, že účast ve zbytečných volbách stále klesá a dosáhla už jen 43 procent. Kampaň totiž přispívá k „existencionálnímu zmatení voličů, kteří nevědí, kam vlastně patří, kam spěje jejich stát, a jestli s hybridní a nečitelnou Unií jejich politici vůbec mohou něco dělat.“ (Profesor Dominique Reynié)

Letošní volby mohou znamenat přece jen značný, byť nikoli zásadní obrat, protože po úvěrové eurokrizi jižní Evropy a hospodářské stagnaci severního eura, která ještě zdaleka neskončila, budou obrazem rostoucí skepse voličů. A jistě právem. Politici všech stran podporovali spotřebu a úvěry, nikdo banky ani státní deficity nebrzdil a ze společné měny učinili zářný projekt sjednocení Evropy a blahobytu. Lidé za to zaplatili vyššími daněmi, stagnantními příjmy a v sedmi státech tragickou nezaměstnaností a emigrací. Malé země Lotyšsko a Estonsko odliv mladých lidí pravděpodobně nepřežijí.

Integrační a dotační byrokratická nadvláda životní úroveň Evropanů stále snižuje a zatím ani anglická snaha Brusel reformovat jediné nesmyslné nařízení nezlikvidovala.