Mé kněžské povolání se zrodilo v době dospívání. Tak jako u manželů, když se jich zeptáte, co je svedlo dohromady, i já si až při zpětném pohledu uvědomuji všechny souvislosti. Rozhodující moment nenastal tak, že bych slyšel Boží hlas, který by mi oznamoval: „Pojď, staň se knězem a následuj mě!“ Jasné vědomí, že kněžství je mé poslání, ve mně rostlo postupně. Ale už ve čtrnácti letech, když se mě ptali, čím chci být, tak jsem odpovídal, že „knězem“. Na gymnáziu z toho byli zděšeni, protože několik let přede mnou odtud odešel do semináře jeden adept kněžství a škola z toho pak měla obrovské potíže, dokonce musela dát slib, že už se to nebude opakovat.   

Padesát let mého kněžství, k němuž nakonec patří i pět let čekání, které uplynuly od podání první přihlášky ke studiu bohosloví do mého přijetí, je spojeno jednak s královéhradeckou diecézí, jednak s dominikánským řádem. Zpočátku jsem váhal mezi jezuitským a dominikánským řádem, ale nakonec rozhodlo to, že s živým jezuitou jsem se tehdy nesetkal, zatímco s dominikánem-v osobě Metoděje Habáně-ano. Oba ty řády mě přitahovaly jak svou spiritualitou, tak svým kněžským životem. Přitahovala mě spiritualita, která nestojí na zážitcích, ale musí mít racionální důvody. Když jsem pak četl životopis sv. Tomáše Akvinského od Chestertona a Malou dogmatiku P. Reginalda Dacíka, tak se mi ty věci natolik propojily, že jsem věděl, že mým domovem bude dominikánský řád. A jako člen dominikánského řádu jsem byl také vysvěcen.