Dnes třeba na jedné straně vystupuje mediální válečné uskupení Václav Moravec, Erik Best, Michael Žantovský (jistě ne v cizím žoldu). Na druhé straně třeba spisovatelka Lenka Procházková, exministr Ivan David či mediální expert Petr Žantovský (za své).

Rozdíl názorů vyvolává vždy elektrostatické pole, které je řešitelné diskursem, otevřeným konfliktem anebo nečinností halenou do slov. Mistry tiché negace má ve svých řadách KDU-ČSL (Bělobrádek, Bartošek, Jurečka). Halasnou negaci reálné politiky (dříve pro lidi) předvádí ANO ve variantě NE. Pesticidové přístupy Andreje Babiše – jen historie dopíše. Protahování jednání a tím mocenských přístupů vlády v demisi svědčí nejvíce soukromým zájmům.

Osobnostní výbava

V knize Buddhův mozek se praví: „Většina živočichů nemá dostatečně složitý nervový systém, takže … poplašné signály u nich nedosáhnou signifikantního strádání. (…) Jen my, lidé, se obáváme budoucnosti, litujeme minulosti a obviňujeme se za přítomnost.“

A jsme na rozcestí, je politik (v průměru) jen živočich nebo je plnohodnotný člověk? Hodně nám napoví ilustrace Richarda Cortése (k článku z LN 31. 3). Před hloučkem občanů stojí vyšponovaný politik s tabulí, která hlásá: „LID to jsme MY!“ Filosof Matěj Široký sáhl do francouzské filosofie a opřel své vývody o Alaina de Benoista a dospívá s ním k názoru, že Politici už lid nereprezentují. A tak z nich vznikla sociální a společenská veteš, když rozdělení na pravici a levici ztratilo opodstatnění. U politiků tím převládá myšlení: blokuji, překážím – tedy jsem užitku.