Nepochybně mám pravdu, neboť jak by mohl vládnout lid, když si ve své drtivé většině přeje, aby nebyly války, hlad, bezdomovci, lidé bez práce, klérem zneužívané děti, dostupná špičková léčba jen pro bohaté a ústavní činitele, korupce, rasismus a xenofobie, horním deseti tisícům naslouchající justice a policie, a přesto všechno to mnou, zdaleka ne všechno vyjmenované zlo co lidé nechtějí, vítězí nad pravdou a láskou.

Ne nejsem hysterický. Stačí se podívat na priority současné vlády a poslanecké většiny, kterou má v Parlamentu České republiky. Na prvním místě je starost o to, které koryto dostane Červíček či Lessy, kdo z kamarádů bude náměstkem toho či onoho ministerstva, kdo má jmenovat profesory, kdo z papalášů pojede oficiálně (za naše peníze) podpořit olympioniky a jestli  opět za nehorázné miliardy pronajmou stíhačky. O to vše se vede litý politický boj a obyčejným lidem jsou dávány časově neohraničené sliby (chyby) o reformě sociální oblasti či přijetí zákonů a opatření, které státu už zítra zajistí dostatek peněz, aby zde  ráj to napohled nebyl jen pro úzkou skupinu vyvolených.

A právě tato smutná realita mne vede k přesvědčení, které se odráží v titulku mého povzdychnutí...