Copak je ekonomický úspěch firem - možná až na malé výjimky, které však neznám - postaven na principu, aby všichni jejich zaměstnanci žili v ekonomicky důstojné pohodě? Není to náhodou tak, že je pro ně lidský zdroj jen nákladovou položkou, kterou je nutné maximálně minimalizovat, aby firmě z jím vyprodukovaných nadhodnot zůstalo co nejvíce? Není součástí tohoto zištného cíle šíření ekonomických klišé, že firmy musí svým zaměstnancům platit nemocenskou a dovolenou ze svého, ačkoliv je pravdou, že zaměstnanec musí dokázat vydělat na svoji mzdu, včetně všech odvodů, na dovolenou, na nemocenskou a navíc i zisk pro firmu, potažmo její majitele?

Firmy přeci nejsou vedeny altruisty, kteří nemyslí na nic jiného než na blaho svých zaměstnanců, ale naopak egoisty, kteří především myslí jen na vlastní prospěch, klidně na úkor druhých. Bylo tomu tak, je a bude vždy a tak jediným účinným lékem na firemní egoismus je hlasitě deklarovaný požadavek řadových občanů, aby se firmy, vedeny pudem sebezáchovy, ve své nenažranosti co nejvíce mírnily. Ne, nemyslím na výstřel z Aurory a volební vpád bolševika do demokratické společnosti - byť pro to pravice dělá maximum - ale na zcela běžné pouliční střety zájmů organizovaných pracujících se zájmy zaměstnavatelů v zemích na západ od Aše, kde vládne stejné společenské zřízení jako u nás. Pozorný čtenář si tak nepochybně uvědomuje, že mým cílem je upozornit na skutečnost, že součástí morální výbavy řadových občanů v těchto zemích je ochota za svá práva, kdykoliv je to nutné, skutečně bojovat.