Předchozích voleb se účastnil téměř shodný počet voličů (lehce přes 28 procent) a oběma dominovala ODS s více než 30 procenty hlasů (zde jsou data z roku 2004 a z roku 2009).

Už teď – několik týdnů před volbami – je vysoce pravděpodobné, že do třetice se všechno dobré nestane (podle dubnového průzkumu STEM zaměřeného na volební preference voličů má k vítězství nejblíže Hnutí ANO, Občanská demokratická strana by skončila pátá se 7,4 % hlasů). Volby do Evropského parlamentu by pro ODS mohly být nicméně alespoň náznakem zastavení pádu a chytnutí dechu. Rozjíždějící se kampaň příliš optimismu do žil ovšem nevlévá.

Nejsem jejím členem, ale sám sebe označuji za „přirozeného voliče“ ODS (můj táta byl dlouholetým a hodně aktivním členem strany od jejích počátků; nyní by se dal však označit za „zklamaného ex-člena“). Patřím k liberální části pravice, ať už z hlediska ekonomického, svobod či náhledu na stát a jeho fungování. Proč okolí obtěžuji s představováním? Proto, že již po několikáté budu mít zatnuté zuby, když budu dávat svůj hlas kandidátům Občanské demokratické strany do EP. Dříve, než se dostanu k tomu proč, dovolím si několik obecných vět k nadcházejícím volbám.

Dosavadní kampaň je spíše výrazem zoufalosti politických uskupení z toho, že nominují své kandidáty do voleb a musejí se nějak ucházet o přízeň voličů. Není potřeba velkého experta k nabytí dojmu, že přístup politických stran a hnutí je obdobou reklam supermarketů – kupte hezky vypadající produkt a s ním i pseudoštěstí, bez ohledu na to jestli vám skutečně k něčemu bude, či kupte dva v jednom. Nechci vůbec popírat roli marketingu a reklamy útočící na archetypy a kolektivní vědomí v kampaních. Jde mi o něco jiného, o poukázání na bezradnost, jak vlastně k volbám, které jsou o něčem vzdáleném a přesto se sluší, aby byly, přistoupit.