Na programu lednového jednání vlády je i projednání návrhu na poskytnutí třetí bilaterální půjčky Mezinárodnímu měnovému fondu. Mezinárodní měnový fond po dlouhá desetiletí soustřeďoval svou, mnohdy nebezpečnou, pozornost pouze na rozvojové ekonomiky. Zvrat přišel s hospodářskou krizí v roce 2009, kdy Fond začal masivně půjčovat i problematickým zemím eurozóny. Zdroje na tyto obrovské půjčky získal otevřením takzvané „třetí obranné linie“ – bilaterálními půjčkami.

Rozdáváme hlava nehlava

První půjčku poskytla Česká národní banka, v čele s tehdejším guvernérem Zdeňkem Tůmou, ze svých devizových rezerv na základě usnesení vlády v dubnu 2009. Půjčka ve výši zhruba 27,5 miliard Kč (1,03 miliard €) byla domluvena na zasedání Evropské rady za účelem pomoci zemím postiženým krizí.

Ministerstvo financí tehdy neracionální krok omlouvalo tvrzením, že „uvedené opatření bude mít zpětně kladný vliv na českou ekonomiku, která je silně proexportně zaměřená.“ Připomeňme si, že jsme stáli na prahu největší hospodářské krize v novodobých dějinách naší země, krize, ze které se česká ekonomika zotavovala až do roku 2014.

Druhá půjčka následovala o tři roky později. Mezinárodní měnový fond coby součást Trojky konstatoval, že se podmínky zhoršily a k prevenci krize je tedy nutné navýšit úvěrový rámec z původních 250 miliard na 430 miliard dolarů. V roce 2012 byl již guvernérem Miroslav Singer, který prodloužení a navýšení úvěrového rámce MMF vzdoroval.

Diskuse o úvěrovém rámci ve výši 37,5 miliard Kč (1,5 miliard €) se tehdy změnila v diskusi o „evropanství“ a „solidaritě“. Ministr financí i ministr zahraničí zdůrazňovali údajnou povinnost České republiky podílet se na „záchraně eura“. Proti půjčce se tak stavěl především prezident Václav Klaus. Jeho čtyři roky staré argumenty platí i dnes: