Emeritní arcibiskup kolínský byl totiž nejen vysoce postaveným a respektovaným představitelem německého kléru, osobním přítelem papeže Jana Pavla II. a papeže Benedikta XVI., morální a mravní autoritou, jejíž slovo dokázalo briskně a jasně rezonovat v diskuzi i nad aktuálními tématy, ale – co bylo pro nás více důležité – byl to velký přítel České republiky a zdejší církve. Osobně se znal a stýkal s většinou českých a moravských biskupů, představiteli řádů a dalšími osobnostmi veřejného života. V písemném kontaktu tak byl například s prezidentem Václavem Klausem, s nímž se naposledy osobně setkal 28. září 2016 a kterého plánoval navštívit v jeho sídle na Hanspaulce.

Mezi našimi duchovními je dodnes mnoho těch, které kardinál Meisner dokázal inspirovat, duchovně vedl a formoval. Citová vazba k naší vlasti měla nezřídka podobu účinné pomoci, za kterou mu přátelé nepřestávají být vděčni. Jeho zásluhy byly oceněny i udělením nejvyššího státního vyznamenání – v roce 1998 obdržel od prezidenta republiky řád Bílého lva.

Miloval Prahu, kterou se rád procházel a kterou znal v mnohém možná lépe, že leckterý „místní“. Jeho náklonost k českému prostředí vycházela z hlubokého a upřímného citu, který se projevoval v diskuzích o národní historii, jejíž citlivosti a bolestná místa si dobře uvědomoval. Znalost dějin mu dávala možnost pochopit a porozumět. V listopadu 2011 tak byl jmenován zvláštním papežským legátem pro oslavy 800. výročí narození sv. Anežky České v Praze. A v loňském roce byl hlavním kazatelem poutní bohoslužby ve Staré Boleslavi připomínající hlavního patrona české země.

Kdo vlastně ale byl tento církevní hodnostář, kardinál svaté církve římské, silná postava německého katolictví, odhodlaný a odvážný bojovník za svobodu, přímý účastník předělových dějinných událostí 90-tých let 20. století? Nikdy se nebál projevit svůj názor, ač dobře věděl, že tím vyvolá silnou reakci a mnohdy i bouřlivou veřejnou diskuzi. Stál si za svým přesvědčením. Nechtěl být za každou cenu populárně smířlivý, politicky korektní a podbízivý. O to nestál. Svým životem, smýšlením a veřejným vystupováním obhajoval principy, kterým věřil a považoval za základní. Budoucnost své církve neviděl v lákání věřících pomocí laciných gest, v rychlých změnách a nekoncepčnímu přizpůsobení se “potřebám moderní doby“ volající po transparentní jednoduchosti. Věrohodnost spatřoval v ukotvení víry, obhajobě a hlásání toho, co bylo a je primární a nepostradatelné pro integritu věřících a živého společenství, které vytváří.

Lidskou důstojnost ve světle víry vyzýval „…bránit bez jakýchkoli ‚kdyby‘ a ‚ale‘…“ V době stále více se projevující sekularizované společnosti, mediálních honů za senzacemi a touze po životě vedeném v málo „srozumitelných zkratkách“ to nebyl jednoduchý úkol. Kardinál Meisner se ale nevzdával. A právě proto bude jeho hlas tolik chybět. V projevech a kázáních dokázal být přesvědčivý, provokativně burcující, ironický i laskavě šarmantní. Úročil tak rozsáhlé zkušenosti akademika, teologa, ale zejména duchovního správce s pastorační praxí majícího nepřetržitý – a tudíž živý – kontakt s lidmi.