Zaujal mě článek politika za ANO pana Lachnita, který si klade akademickou otázku. Dá se svět řídit bez politiky? Jaké by to bylo, kdyby politici neexistovali. A pak si vzpomněl na rok 1975, kdy se New York City ocitlo na pokraji bankrotu. A pak se zeptal, komu by se toto nepolitické řízení světa a města líbilo. "Mně nikoliv,“ uvádí Petr Lachnit. Kdo má zájem, může si celý článek přečíst ZDE.

Ve zkratce o co šlo. Po víc než třicet let si newyorští „komunální“ politici, kteří město řídili, půjčovali od bank víc a víc peněz, až přivedli město, jak se lidově říká, zu grunde. Vznikla nová finanční komise, která de facto začala město řídit. Mezi jejími devíti členy bylo osm bankéřů. Tudíž New York City začalo být řízeno prakticky bez politiky a politiků. Mimořádné však bylo, že bankéřům nikdo neodporoval. Radikálové a levice, kteří o deset let dříve snili o revoluční změně Ameriky, nekonali.

Jak uvádí pan Lachnit. „Vláda nemá žádné bohatství, a když vám politik slíbí, že vám něco dá, je to jen to, co předtím vzal vám nebo někomu jinému.“ (John Wayne) Vzhledem ke svému seniorskému věku a životním zkušenostem jsem vyrostl z naivity v mládí. Nechám na každém z vás, aby si sám rozhodl, zda má, nebo nemá politik pan Lachnit pravdu. Ale jedno vím určitě. Tehdy ti praví, tedy bankéři, kteří i když vládli politici, vystoupili ze své anonymity a otevřeně převzali moc.

Místo svých nastrčených loutek, kteří si i dnes říkáte politici. Je, anebo není naivní si myslet, že nám vládnou zvolení politici? Vyvraťte mi, prosím, následující. Ale než začnete. „Kdyby měly volby nějaký smysl, nenechali by nás volit.“ (Mark Twain)

Tak proč atentát na Kennedyho, kdo ovládal dementního Bidena? Kdo ovládá Zelenského, kdo řídí Uršulu von der Leyenovou, kdo řídí NATO skutečně, kdo ovládal Fialu, když tak diametrálně změnil názory, které zastával před zvolením premiérem? Kdo a proč odposlouchával Merklovou deset let? A tak by se dalo pokračovat.

Dále vládnou bankéři, ale už ne přímo. Kdo zinscenoval důvod války ve Vietnamu, válku na Irák a sesazení Husajna, rozvrat v Libyi, oranžovou revoluci a jiné revoluce se záměrem dosazení loutkových vlád zejména pro USA? To nebyli politici. Ti jen jako loutky plní přání opravdových vládců země.

Podle odhadů agentury Oxfam, bojující dlouhodobě proti světové chudobě, bohatství jednoho procenta nejbohatších lidí planety převyšuje bohatství zbylých 99 procent, 62 nejbohatších lidí světa disponuje stejným majetkem, jako 3,5 miliardy dalších obyvatel země. Před pěti lety to bylo ještě 388 lidí.

Studie a zprávy upozorňují, že miliardáři mají rostoucí vliv na politická rozhodnutí, často prostřednictvím lobbingu, filantropie a financování politických kampaní, což vyvolává morální otázky o demokracii. Kdo vlastní a ovládá média, která na základě jejich požadavků manipulují s veřejností? Ten neznámější nátlak je, „pokud nebudete poslouchat, tak u vás přestaneme inzerovat“. A mnohá média „položí“.

Bankéři jsou sice bohatí nad bohatství těch obyčejných lidí, které spravují. Pokud zkrachují, zůstane jim to, co si našetřili, ale přijdou o moc a vliv. Pocit moci je pro mnohé afrodiziakum. Možnost manipulovat s davy naplňuje jejich ego pocitem slasti.

Bankéři se podílejí na vlivu vládnutí, ale hlavní slovo tady mají dolarový miliardáři. Vládnou velké korporace, finanční instituce a oligarchové. Jsou to výhradně oni, kdo ovlivňuje politiky prostřednictvím financování kampaní, lobbingu a kontroly nad klíčovými ekonomickými segmenty. Oni si platí jimi navržené a kontrolované poslušné ovečky v institucích, jako jsou NATO, Evropská unie nebo různé mezinárodní korporace. Zakládají politické neziskové organizace, kde nevolení, námezdní dělníci těch mocných se snaží ovlivnit politiku. Ku prospěchu svých chlebodárců.

Koho chleba jíš, toho píseň zpívej. "Nemocní mocní", bohatí, pro které je moc afrodiziakum a peníze prostředkem k dosažení této moci. Ti řídí zahraniční politiku, a ne jednotlivé národní vlády. Ti rozhodují, jako ve starém Římě, palcem nahoru nebo palcem dolů o našich osudech. O míru, o válkách, chudobě, bohatství. Jsou to korporace bohatých a mocných vlivem. To oni kontrolující data, sociální sítě a technologie. Ne "zvolení" politici, ale oni mají obrovskou moc formovat veřejné mínění a zasahovat do demokratických procesů.

To je ten „Deep State“, tedy ta pravá, i když "stínová" vláda. Tyto "stíny" dosazují svoje lidi a jejich prostřednictvím řídí bezpečnostní složky, zpravodajské služby. Oni ovládají vedoucí nevolené úředníky, kteří zůstávají ve funkcích bez ohledu na výsledky voleb.

Jasným příkladem je Evropská komise EU, jejíž členy nikdo nevolí. Oni jsou vybrání jako zástupci států vládami. A pomocí "předstírané demokracie" předhozeni Parlamentu EU, už v přidělených pozicích, ke schválení. Kdo obsadí jakou pozici, není demokraticky rozhodováno. Ta pozice je přidělena a daná osoba se má před parlamentem EU obhájit, že je na tuto pozici vhodná. Že bude poslouchat páníčky. ·

Kdo a za jakým účelem platí politické neziskové organizace, skryté páté kolony cizích vlád. Donátoři a ovládaní sponzoři jsou ti, kdo tady vládnou pomocí peněz, kolaborantů, křivých páteří v jednotlivých zemích. A když se někdo vymkne z jejich diktatury a klepne je přes prsty, tak skrytí, prostřednictvím svých placených nohsledů začnou křičet a výt na měsíc. Některé země jsou v rukou mocných rodin, tedy oligarchů, a tato skupina vládne s nastrčenými politickými loutkami.

Většina politiků jsou tedy jen dobře zaplacenými, chodícími a mluvícími hlavami. A podle svých schopností jsou to většinou klauni, kašpárkové, komici, tragikomici. Někteří mají ručičky i nožičky přivázané k fiktivním drátkům. Jiní reagují na pokyn sedni, lehni, přines, trhej... Vždy je to "cui bono a follow the money". Tedy komu je to ku prospěchu a sleduj tok peněz.

Zdroje: parlamentnilisty.cz (ZDE), citaty.net (ZDE a ZDE), zpravy.kurzy.cz (ZDE)

Psali jsme:

Jiří Halík: Pokrytci a farizejové k sankcím s Ruskem v Bruselu

Jiří Halík: Dva kohouti na jednom smetišti jako kompromis?

Jiří Halík: Krizová komunikace pro občany, nebo Bretschneiderovo UCHO pro Rakušanův KRIT

Jiří Halík: „Humor“ na vysoké vládní úrovni, nebo obyčejné vyhrožování?