Rusko odpovědělo o den později podobně, ani ono nechce smlouvu zachraňovat. Samozřejmě, že situace ve světě se od onoho roku 1987, kdy byla smlouva uzavřena, dynamicky vyvíjela. Dnes mají rakety středního doletu s dosahem mezi 500 – 5000 km i jiné státy. Nepochybně Čína, Írán, Indie, také zřejmě i Izrael, Severní Korea, a další země.

Nelze zapomenout na velkou blahodárnost této smlouvy, která znamenala, že na obou stranách bylo zničeno zhruba tři tisíce raket. Toto bylo možné konstatovat již v květnu roku 1991. A ověřovací režim této likvidace skončil ke spokojenosti obou stran a celého světa o deset let později. Dnešní argumentace obou stran, kdy Američané zdůvodňují, v čem Rusové porušují smlouvu a Rusové zase naopak, je těžko ověřitelná. V každém případě se zdá, že prezident Trump se s vypovězením této smlouvy poněkud unáhlil. Srovnal bych to s odchodem Američanů z ujednání s Íránem, které umožňuje, za účasti všech světových mocností, dohled nad zmrazením íránského jaderného programu. Podle mého názoru je lepší nějaké smluvní ujednání, tedy nějaká smlouva, nežli stav, kdy Írán vlastně může o deset let urychlit svůj jaderný program. Smlouva s Íránem totiž je „jen“ odkladem uskutečňování íránského jaderného programu. Ale i odklad má svůj význam. A hlavně tou alternativou těžko může být, zbavit se aspoň tohoto jediného nástroje na kontrolu íránského jaderného programu. A to vše vlastně Trump udělal.