Zbývá nám jen fantazie, protože nápad Pavla Béma a spol.uspořádat hry v Praze byl, jak se ukázalo, naštěstí jen dalším neotřelým způsobem, jak přihrát desítky miliónů z veřejných peněz soukromým firmám za studie a reklamu na utopii jménem „Praha olympijská“.

Jisté je, že náš zahajovací ceremoniál by nemohl být historickou exkurzí, protože organizátoři, historici a politici by se nedokázali shodnout na správné interpretaci zásadních dilemat české historie, jako jsou význam sv. Václava, husitství, Bílá hora, Mnichov, vyhnání sudetských Němců, nastolení komunismu, Pražské jaro, normalizace, sametová revoluce, či rozpad Československa. Historická freska, v níž by se stadiónem proháněla různá invazní vojska a drancující hordy, by byla navíc dosti matoucí.

Nabízelo by se vyprávění naší historie z pozice ústavu „národní paměti“, jenže ten náš, státní Ústav pro studium totalitních režimů, vidí celou českou historii jako neutuchající souboj komunistů a antikomunistů, což by asi mnoho diváků mimo českou kotlinu chápalo jen jako druh pohádky.

Je tu ještě český parlament, který už proslul vydáváním zákonů kodifikujících závazný výklad historie, například že se nějaký politik zasloužil o to či ono, nebo že komunismus byl zločinný režim. Jenže pro účely olympijského ceremoniálu na téma česká historie by musel uzákonit závazný výklad celé naší historie, což by při současných intelektuálních kapacitách naší politiky nemohlo dopadnout jinak než jako fraška.