Uplynul od té doby bezmála týden a já jsem zjistil, že se k této otázce stále vracím, a proto se na ni pokusím dnes opět odpovědět z trochu jiného úhlu.

Pravda je, že po roce 1989 se obecná euforie střední Evropy napojila na převládající obecnou euforii staré Evropy, která slavila vítězství normality nad nenormalitou uzavřenou za ostnatými dráty nabitými elektřinou a která se chránila minovými poli proti těm, kteří by odmítali až do věčných časů čekat na vytoužený socialistický ráj.

Návrat soukromého majetku, nová auta, slavná loga na obchodech, coca-cola, pas bez výjezdní doložky pro každého a rozjásané obličeje měnily první roky každý den ve Štědrý den. Tato nálada vydržela až skoro do tzv. úsporných balíčků Václava Klause v roce 1997. V letech 1998 až 2002 následovala opoziční smlouva, která zrušila tradiční roli opozice, jenž ve fungující demokracii má vládu kontrolovat. Vládnutí se proměnilo v handlování o dělení kořisti a vlivu na toky peněz, policii, státní zastupitelství a soudy. Tehdy se zrodila tzv. blbá nálada, protože korupce se postupně stávala normou. Následná krize situaci ještě zhoršila a vláda svá úsporná opatření nedokázala lidem vysvětlit. Média, která by měla situaci analyzovat, ale selhávají, protože jsou nucena k drastickým úsporám. Zbavují se zvláště zkušených a dobře placených redaktorů a zároveň jsou nucena bojovat o své posluchače a čtenáře, takže každou událost líčí jako lokální válku v domnění, že se jejich produkt bude lépe prodávat.

Politici tuto deformaci rychle využili a dodávají médiím plynule požadované konflikty: premiér Petr Nečas se stal mistrem bleskových lokálních válek. Během několika hodin vyměnil ministra vnitra, o pár dní později členové jeho strany ODS spolu s TOP 09 stejně rychle zlikvidovali nového ředitele Dopravního podniku města Prahy a minulý týden se stejnou rychlostí skončil policejní prezident a byl nahrazen svým náměstkem. Vystupování se stává vzorem mechanické repetice.