Má-li se podobný spor mezi dvěma občany řešit v kterékoliv územní části, musí být rozhodnutí moci soudní identické. Identické v tom smyslu, že soudce dá za pravdu té straně, která je v právu. Je-li žalobce v právu, náleží mu i náhrada soudních nákladů. Není-li žalobce v právu, hradí soudní náklady nejen své, ale také žalované strany. Tento problém vyřešili k velké spokojenosti již staří Římané. Říkali tomu důkaz opaku. Nemohlo se stát, aby soudce vyslovil: „Žalobce je v právu, náhrada nákladů mu nenáleží“ (případ zpěvák K. Gott), protože opak tohoto výroku je: „Žalobce není v právu, náhrada nákladů mu náleží“. Současné nepravdivé výroky umožňují právní předpisy. Když soudce rozhoduje spor, musí být jeho rozhodnutí pravdivé vůči oběma stranám. Přisoudí-li soudce jistý majetek straně A, pak tento majetek musí být odebrán straně B. Soudce nesmí operovat s jiným majetkem než tím, u kterého je sporné vlastnictví mezi A a B. Výrok soudce vůči straně A musí být opakem výroku ke straně B. Oba výroky musí být pravdivé. To je princip důkazu opaku (z opaku, důkaz sporem, v matematice logický vztah ekvivalence).

Když naše soudy řešily svůj problém o „mzdových nedoplatcích“, rozhodly, že třetí osoba (stát) jim má doplatit jisté částky. Bohužel takové rozhodování je podjaté. Ústava každému soudci zakazuje rozhodovat podjatě. Soudcům je to lhostejné.