Většina občanů se domnívá, že jsme právním státem. Zda tomu tak skutečně je, rozhodují dvě pravidla.

První je pravidlo většiny. Do volitelných orgánů svéprávní občané delegují své zástupce. Římští občané volili senátory. Toto pravidlo je v moderní době různě korigováno, aby většina byla schopná vládnout. V našich zákonech je respektováno.

Druhé pravidlo nařizuje soudcům rozhodovat spravedlivě. Římané položili rovnost mezi spravedlivostí a pravdivostí soudních rozhodnutí. Každý soudce musel respektovat, že může vynášet pouze pravdivé výroky. Aby soudce rozhodoval spravedlivě, nesmí rozhodovat ve sporech, které se týkají jeho osobně, nebo jeho příbuzných. Proto Ústava soudcům nařizuje rozhodovat nestranně. Soudce může rozhodovat pouze v takové věci, která mu byla žalobcem předložená. Jestliže soudce nějakou věc (nebo právo) přisoudil straně A, pak automaticky tuto věc (nebo právo) odebral straně B. Výrok soudu ke straně žalované je opakem výroku ke straně žalující. Oba výroky musí být pravdivé. Výrok může být pravdivý tehdy, a jenom tehdy, když všechny části výroku jsou pravdivé. To je princip, který je uplatňovaný v USA. O vině či nevině rozhoduje porota vybraných občanů (soudců). Rozhodnutí soudců musí být jednomyslné. Počet soudců nemá vliv na rozhodnutí soudu. Naše soudní senáty tuto skutečnost ignorují. Ani soudci Ústavního soudu se pravidlem jednomyslnosti neřídí. Zákon, který si Ústavní soudci definovali, umožňuje vynášet nepravdivé výroky. Mnohokrát prověřená pravda je jim lhostejná.