Jestli existuje žebříček nejfrekventovanějších slov v češtině, zcela určitě v něm několik posledních let boduje na předních příčkách slovo korupce. Od bulváru po tzv. seriózní tisk, od televizního zpravodajství a publicistiky až po nekonečné seriály ze současnosti, tam všude vrací ozvěna na každé slovo stejnou odpověď: korupce.

Co se to s námi stalo? To se opravdu najednou necháváme všichni podplácet? Nebo jsme všichni začali dávat kolem sebe úplatky? Dokonce nám pravidelně strkají pod nos různé průzkumy, podle kterých občané považují korupci za hlavní problém doby.

Ty průzkumy jsou vůbec zajímavé. Měří (snad) sice pouze to, jak veřejnosti korupce vadí, jsou však vykládány jako zpráva o míře korupce samotné. A tak jsme si mohli v médiích přečíst, jak jsme na tom ve vnímání korupce špatně, jak jsme „klesli“ až někam k Burundi a Svazijsku.

Korupce je slovo nabité emocemi. Je nabité spravedlivým rozhořčením, jehož nositel ve svých očích vypadá poctivěji a zásadověji než ta všudypřítomná zkorumpovaná džungle kolem. A čím více emocí, tím méně vlastního obsahu. Možná by byl zajímavý průzkum, který by zjistil, co si lidé vlastně pod tím slovem korupce většinově představují. Patrně by vyšlo, že to je souhrnné označení pro „ty lumpárny těch lidí nahoře“.

Za této atmosféry není zrovna jednoduché podívat se na fenomén korupce střízlivě, analyticky, chladně logicky. Přesto se o to dvojice mladých autorů - ekonomové Pavel Ryska a Jan Průša - pokusila. Jejich dílo „Korupce: Ekonomie versus mýty“, kterou vydává Institut Václava Klause, je přínosné už tím, že autoři na fenomén korupce použili deskriptivní ekonomické instrumentárium, zbavené hysterického emočního a moralistního balastu.