O kupónovce se napsalo hodně pozitivního i negativního. Od jejího začátku až dodnes se této metody privatizace státního majetku zastávám, ale stejně tak dlouho kritizuji, co se dělo po rozdělení a zainvestovaní investičních kupónů. Přesněji – co se spíše nedělo. Nevytvořil se totiž žádný legislativní a regulatorní rámec, který by ochránil majetek podílníků v investičních fondech a zajistil základní práva minoritních akcionářů, kteří investovali své kupóny přímo do jednotlivých firem.

Pamatujete, jaké překvapení později vyvolalo první zveřejnění konkrétních většinových vlastníků privatizovaných podniků? Nepřišlo hned, protože dosáhnout na informace bylo v devadesátých letech složité, často spíš z technických důvodů, než z důvodů nějakého utajování. Ale nakonec přišlo. Novopečení vlastníci privatizovaných firem, leckdy vyvedených z fondů za směšnou cenu a bez jakékoli kontroly, tehdy podcenili situaci a ve skrývání majetku zaspali. Neschovávali se ještě za neprůhledné firmy a byli opravdu těmi – jak se dnes říká – koncovými vlastníky. Vzpomínám, s jakým údivem jsem tehdy četl, kolik z privatizovaných firem už nevlastní investiční fondy, ale konkrétní fyzické osoby. Příkladem za všechny budiž Aleš Tříska, bratr, otce kupónové privatizace Dušana Třísky. Už nevím, kolik přesně firem vlastnil, ale bylo jasné, že na koupi jejích akcií za férovou cenu by tolik peněz rozhodně sehnat nemohl.