Soudíc podle sestavování kandidátek, stojí řada obcí na prahu generační výměny. Až nezvykle mnoho starostů, hlavně těch, kteří vedli zastupitelstvo opakovaně, se totiž letos rozhodlo, že už nebudou kandidovat. Cítí se unaveni a mají pocit, že je na čase, aby kormidlo převzali mladší. Jejich vrstevníci bývají ostatně už dávno v důchodu.  

Evidentně se na radnicích projevuje obdobný trend jako ve firemním světě, kde po 25 letech od revoluce také dochází ke „střídání stráží“. Ovšem s tím, že podnik se dá koneckonců i prodat. Což s radnicí udělat nelze. Problém je, že do politiky, zvláště v malých obcích, se nikdo moc nehrne. A do funkce starosty už vůbec ne.   

Zvláště pak starosty tzv. neuvolněného, který úřaduje za pár korun ve svém volném čase. Nedávno o tom v Táborském deníku mluvil starosta Zadní Stříteže na rovinu: do zastupitelstva by lidi šli, ale nikdo nechce dělat starostu, protož to je hodně práce a velká zodpovědnost. Taky se dneska všechno řeší přes počítač a přes internet, což je v obci s třiceti většinou už postaršími obyvateli další problém.  

Dodat je třeba, že se dotyčná vesnice na začátku 90. let, v tehdy panující euforii z nabyté svobody a nezávislosti, odtrhla od své střediskové obce. A teď zjišťuje, že to na ni bylo z hlediska byrokracie kolem samosprávy možná až příliš velké sousto. Podobně tomu nejspíš bude i v dalších obcích, neschopných sestavit kandidátku. Na radnici v nich tudíž zasedne po komunálních volbách místo starosty správce, jmenovaný ministrem vnitra, jehož jedinou pořádnou pravomocí je vypisovat nové a nové komunální volby, dokud se nenajde nový starosta. Jak v té pohádce s převozníkem.  

Další kuriozitou jsou obce s jedinou kandidátkou, což v praxi znamená, že zastupitelstvo bude na radnici vládnout bez opozice. Jen na Jindřichohradecku je takových obcí 21. A pokud taková kandidátka čítá přesně tolik jmen, kolik je členů zastupitelstva, je o výsledku voleb rozhodnuto předem: kandidáti se na radnici dostanou zaručeně, protože by jim teoreticky stačily i jejich vlastní hlasy. Volební zákon totiž neurčuje žádnou spodní hranici volební účasti.  

Zrovna tak časté jsou ale i případy, kdy je v jedné obci zaregistrován abnormálně vysoký počet kandidátek, protože tam každý kandiduje sám za sebe. Zvolení kandidáti pak přesně vědí, kolik dostal kdo hlasů. A především odpadá přepočet hlasů jednotlivým stranám podle jejich procentuálního výsledku, což je v prostředí, kde každý každého zná, považováno za vysloveně nefér.  

Je otázka, do jaké míry lze z toho všeho usuzovat, jak silné má demokracie v této zemi kořeny. Rozhodně lze ale na příkladu komunálních voleb rozpoznat, jak rozmanité dokážou být její zdejší plody.