Samozřejmě i nad pančovaným alkoholem se dá vést politický spor. Dejme tomu o výši zdanění lihovin, o regulaci jejich prodeje nebo o postihy nelegálních paličů a šejdířských prodejců. Dokonce se na něm dá popsat rozdílnost přístupů různých ideových táborů. Jeden například bude tvrdit, že každý člověk je individualita a zodpovídá sám za sebe – co, kde a za kolik koupí, jak s tím naloží a jak bude řešit eventuální zdravotní následky. Druhý zase nabídne silnou roli státu, ať už při regulaci prodeje nebo při péči o lidské zdraví. Podstatné ale je, aby se tento odvěký spor vedl korektně, s respektem k partnerovi.  

Tento respekt tuzemskou politikou možná na pár dnů prostoupil. A i kdyby nikoliv, i kdyby šlo jen o pietní ztišení politických trhovců nad oběťmi metanolu, můžeme být spokojení. Vždyť nic nemá takovou cenu jako lidský život a nic by nemělo být pro naše volené zástupce přednější.  

Až se ministři, poslanci a senátoři otřepou, měl bych pro ně přesto – nebo spíš právě proto – pár tipů k přemýšlení.  

Za pár týdnů začne Sněmovna projednávat návrh státního rozpočtu na příští rok. S ohledem na probíhající metanolovou kauzu by si měli poslanci položit otázku, jak pevná je infrastruktura našeho státu. Jinými slovy, máme-li finančně a personálně stabilizovanou policii, celní správu či orgány hygieny nebo potravinářské a zemědělské inspekce. Stranou pozornosti by neměl zůstat ani stav zdravotnictví a prostředky na vědu a výzkum.  

Žijeme v nebezpečné době. Do úzkých se dostaneme snadno. Ohrožení našeho zdraví a našeho života číhá na každém kroku. Důležité je, aby civilizační rizika měla protipól v kvalitně šlapajícím systému zdravotnictví a sociální pomoci. To není laciný špás. Ovšem společnost, kterou máme tendenci označovat za vyspělou, by neměla na nějaké té koruně škudlit. Náš specifický evropský životní model, kombinující křesťanské kořeny s tradicí osvícenství, se vyznačuje především vysokou mírou humanismu. Buďme na to pyšní a chovejme se podle toho.  

Když stočíme řeč zpátky na smutnou českou realitu, nesmíme mimo jiné přejít úvahu nad tím, kdo a z jakých pohnutek se uchyluje k lacinému alkoholu a jeho zvýšené konzumaci. Oběťmi jedovatých kořalek jsou vesměs lidé v sociálně tísnivé situaci, lidé nemajetní, lidé leckdy přímo vytěsnění na okraj společnosti. Někteří pijí, poněvadž nemají životní perspektivu. Jiní si sice žijí své životy bez většího stresu, mají milující rodinu a svoji práci, ovšem vydělají si pouze tolik, aby nakupovali nekvalitní alkohol na tržištích či v laciných prodejnách. Příznačné rovněž je, že většina otrávených nepochází z hlavního města, ale z méně bohatých regionů.  

Nehoruji zde snílkovsky za to, abychom všechny přemístili do kategorie konzumentů vybraných koňaků a pravých karibských rumů. Pro začátek by možná stačilo otočit trend a snižovat počet lidí blížících se hranici chudoby. Když už se nám nepodaří odstranit důvody, proč se tolik spoluobčanů oddává alkoholovým dýchánkům, měli bychom dbát alespoň o to, aby se nerozevíraly nůžky v kvalitě potravin v pomyslném nákupním koši různých sociálních skupin. Šťastné není ani nastavování vícero standardů zdravotní péče. A našli bychom ještě spoustu dalších souvisejících témat.  

Naším domovem je malá země patřící k blahobytné části světa. Dala by se v ní tudíž očekávat homogenní, soudržná společnost. Přesto se sociální rozdíly prohlubují a druhdy přirozená solidarita ochabuje. Často se stahujeme do svých ulit, s druhými soutěžíme a tiše přihlížíme tomu, jak tep doby udávají jedinci s ostrými lokty, kteří se tu a tam dokáží změnit i v lidské hyeny, kšeftující například s pančovanou kořalkou.  

Je nejvyšší čas, abychom si uvědomili a snad i přehodnotili naše priority. Na čele tohoto procesu by měla kráčet tuzemská politická elita. Dosud se vyznačovala improvizací, chaosem, žabomyšími válkami a především absencí dlouhodobějšího strategického výhledu. Civilizační dilemata, před nimiž jsme se v posledních týdnech ocitli, jsou ale příležitostí začít pracovat na změně. Abychom s odstupem času nevzpomínali na krátkou éru prohibice jen jako na kuriozitu, v níž lidskost a zodpovědná správa věcí veřejných převažovala nad cynismem a sobectvím.