V Milgramově experimentu měli studenti v roli „vyučujících“ dávat trestné elektrické šoky neviditelnému člověku za plentou, když udělal v nějakém jednoduchém pokusu chybu. Šoky se pozvolna zesilovaly až k hranici, která byla jasným ohrožením života.

Výsledek experimentu zděsil veřejnost

V místnosti s nimi seděl i experimentátor, který v případě váhání pronášel věty jako „Je naprosto nezbytné, abyste pokračoval!“ a „Nemáte žádnou jinou volbu, než pokračovat!“, ale zásadně bez konkrétních výhrůžek. Ani snížením odměny jim nehrozil, natož pak něčím závažnějším.

V základním uspořádání pokusu většina experimentujících pokračovala s grilováním neviditelného subjektu až po maximální možné napětí 450 voltů, a to i přesto, že jejich oběť za zástěnou křičela, naříkala, prosila a sténala bolestí. Lidi jsou poslušní. (Oběť ovšem žádné šoky nedostávala, byl to herec.)

Výsledek Milgramova experimentu poněkud zděsil tehdejší veřejnost, ale různé jeho varianty, vyzkoušené v průběhu let, dávaly podobné výsledky. Lidi jsou poslušní, ať už pouštějí elektřinu do člověka nebo do roztomilého štěňátka (slabý a neškodný proud, což ale účastníci pokusu nevěděli).

Jako cokoliv kontroverzního v psychologii, i Milgramův experiment si vysloužil kritiku ze všech stran – v měkkých vědách není nic dokázáno „natvrdo“ – ale řekl bych, že pro člověka, který se nad tím zamyslí, jeho výsledek takové překvapení není. Použijeme-li klišé, na holokaustu se podílela spousta vzorných tátů od rodiny. O tom, co japonská armáda zvládla napáchat při dobytí Nankingu (ZDE), by si citlivější povahy neměly ani číst. Přitom to nebyly žádné jednotky sestavené speciálně z psychopatů, ale převážně běžní branci odvedení od maminky. Dočasně tam zavládla nová norma a najednou šlo veškeré zdvořilé japonské vychování stranou.