Jak to, že se lidé k sobě chovají tak, jak by se měli chovat pořád pouze jeden den v roce? Proč mají být milí, soucitní, štědří, veselí a zábavní jen na Ježíška?
Od té doby jsem poznal mnoho dalších paradoxů takzvaného dospělého světa (což je jen krycí název pro naši ziskuchtivost, marnivost a necitelnost) tento vánoční mě ale pronásleduje dodnes. Mluvívá se o jiném paradoxu: lidé pro to, aby byly jejich Vánoce perfektní, padají na hubu a hádají se jak koně.
O tom byly dokonce televizní filmy za socialismu a jsou dodnes.
Nyní přicházejí jiné: Na Vánoce všechno dobře dopadá. Je to stejně blbé jako za socialismu, ale mnohem lépe udělané, třeba taková Láska nebeská. A dotýkají se i mého bolestného paradoxu. Jako by se po celý rok nevedlo a najednou bác, přijde vánoční kouzlo a vymalováno. Jeden den v roce je zástupný za ty ostatní.
Možná se v tom pojí obojí: radost našich pohanských tet a strejdů z nezadržitelného příchodu nového světla a radost ze zrození Spasitele a dítěte. Ano, to stojí za oslavu a nemusí být vůbec klidná, nýbrž i hodně bouřlivá.
Nikdo nikdy mi ale nevysvětlí, proč se mají v tento den lidé ke svým bližním chovat lépe než v jiné dny. Z toho totiž vyplývá, že v jiné dny se k nim chovají špatně. Ano, tak zlé to je: Jeden den se snažíme být dobrými lidmi a 364 dnů jsme lidmi mizernými.
Vyšlo na komarkovynoviny.cz. Publikováno se souhlasem autora
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
