Kuchařská show „Ano šéfe!“ před časem tuším dvě sezony putovala po Slovensku. Zdeňka "do psích pochev urousanejch" Polhreicha tam nahradil Jaro "v podstatě jsem dobrák" Žídek. Nejspíš proto, že ten první by musel přinejmenším některé Slovenské restauratéry nakrájet do maďarského guláše.

Hned v první sérii při zastávce na dálném východě v Košicích  Jaro Žídek jednomu podniku navrhl orientovat se na hamburgery. V té době ještě ani v Praze moc hamburgráren typu NeFastFood neexistovalo.  V Košicích takový nápad vypadal jako čiré šílenství. Kuchař se s konceptem nesmířil a nakonec odešel. Ale majitel vzal myšlenku vážně a podnik doporučující hvězdičku dostal. Netuším, jak si ta restaurace vede dnes, na dálný východ je možná dodnes tenhle koncept pořád ještě trochu moc revoluční. Ale vím, že na podobném nápadu postavený Dish se v Praze během jediného roku stal doslova kultem. Tajemství takového úspěchu? Vážně a s plným nasazením nabídnout, co nikdo jiný široko daleko nenabízí.

V politice každý usilovně nabízí, že se postará, aby TO, ať už je TO cokoliv, bylo lepší. Politici nás chtějí vést od kolébky do hrobu. Neustále se starat. Někomu ubrat, jiným přidat. Rozdíly jsou hlavně v tom, kde přesně vzít kolik a komu. A kam přesně a kolik sypat, aby z vybraného vyrašilo více dobra. Je jedno jestli si ta strana nosí ptáky v pravé nohavici nebo třešně s růží v levé kapse. V tom podstatném se totiž neliší. Mají program a na nás ho chtějí spustit, když si jeho instalaci zvolíme. Dobro pak přijde samo, pokud se ovšem instalace kvůli zdivočelým ovladačům nezhroutí. Tomu vzala, tomu dala, tomu míň, tomu málo, na všechny se stejně nedostalo. A tak je to pořád dokola, na orloji se točí pestrobarevní ministři, ale nápěv je vždy stejný.