Již od počátku zde tedy byla otázka, nakolik půjde D. Drtinová i v tomto rozhovoru svému hostu „na tělo“. Jedna z mála otázek tohoto typu zazněla, když bývalá redaktorka ČT panu Wollnerovi připomněla, že se kdysi spolu bavili o tom, že novinář by měl umět čas od času „změnit stáj“ – proto, aby profesně nezakrněl, ale hlavně aby nezpohodlněl a uměl získat znovu tak potřebný kritický odstup (tyto důvody ovšem Drtinová takto nezmínila). Zde byla moderátorka DVTV v zajímavé roli, protože právě redaktoři DVTV odvahu opustit finančně stabilní zázemí ČT našli.

Marek Wollner ale jen připomněl, že již před lety vystřídal několik redakcí a z tohoto důvodu už má, jak i sám konstatoval, v tomto smyslu „odpracováno“. Ke změně „stáje“ se tedy evidentně nechystá.

(Poznámka: ČT není a nemůže být trafikou, kterou si pár lidí nadosmrti zprivatizuje, a právě strnulá ideová nehybnost a minimální změny na vedoucích postech ČT jsou příčinou, kdy ČT se mnohem více než modernímu médiu, které posouvá témata, stává brzdou. Nebo žábou na informačním prameni, chcete-li. Proto poznámku D. Drtinové o střídání stájí považuji za významnou.)

Záznam rozhovoru DVTV s M. Wollnerem jsem si pustil několikrát. Zejména střední nejpodstatnější pasáž (čas 7–15 min.). Pozorně jsem se díval do tváře muži podobného stáří, který prošel identickou životní zkušeností (z hlediska velké světové geopolitiky) jako celá „naše“ generace, která má dnes kolem 45–60 let.

Vyrůstali jsme v klidných až sterilních 70. letech a v době dospívání jsme prožili postupně po roce 1985 „Perestrojku“, pak Listopad 1989 a již v dospělém věku 90. roky, kdy jsme si měli původně jen na pár let s Klausem utáhnout opasky a Západ dohnat: Zpátky do Evropy!