Milan Knížák: Potřeba elitnosti

21.10.2019 7:35

„Paměť je matkou múz“, to nám zanechali Řekové. Dnešní umělecká scéna tento princip opustila.

Milan Knížák: Potřeba elitnosti
Foto: Hans Štembera
Popisek: Milan Knížák

Sází na přítomnost, bezprostřednost, čerstvost až neumětelství a je plná polovzdělanců. Nechápe, že s tradicí přichází kultivovanost a elitnost bez které se umění neobejde. I protest proti tradici má eleganci (možná i jemnost až něhu), pokud je vážný a pravdivý.

Vzpomínám, a nevím proč právě v tuto chvíli, na Wolkerovu postdekadentní a pubertální sedmnáctiletou báseň v próze v níž „hovořili jsme tak delikátně a jemně jak zasnění šlechticové v zakletých zámcích večera“. V mládí mi to připadalo trochu směšné, ale ve stáří tomu rozumím.

Současné umění navazuje na experimentální tendence, které vybujely ve dvacátém století a akademizuje je. Tím z nich vytváří nudný modernistický kýč, který působí poklesleji než ostatní umělecké oblasti.

Nic není blíže akademizmu než avantgarda. Zamražené experimenty vždy působí směšně. Ani tzv. vážné pokusy udělat z překročení limitů styl, nemohly uspět. Nelze žít na hranici, tu lze jen překročit nebo se jí nechat odradit. Buď jsme na jedné nebo na druhé straně.

Poslední dvě století se umění zabývalo především hledáním formy, která by vyjadřovala stále se zrychlující tempo životního stylu. Žijeme v ustavičné změně, která v současnosti nabývá obludných rozměrů. Technická revoluce nás nebezpečně předběhla.

Infekce turismu zachvacuje celý svět.

K posedlému cestování se nebezpečně řadí migrace národů a překotné přejímání tzv. západní civilizace v oblastech, které ještě nedávno zůstávaly téměř nedotčeny.

Genderové experimenty znejistily dosavadní principy soužití.

Vše vytváří ze světa kotel v němž lidstvo stále prudčeji kolotá.

To mě přivádí k myšlence potřebnosti něčeho statického. Umění, které chce napodobit životní úprk asi nemá šanci, poněvadž ve snaze držet krok s ustavičnou změnou nutně zůstává pozadu.

Vyvstává tak potřeba konstanty.

Na jedné straně velká část společnosti touží po zbytcích minulosti, lidé navštěvují historická místa, zajímá je život v různých etapách historie. Potřebují však mít tato místa a informace snadno dostupné a tak je devastují vnášením nových technologií a postupů. Navíc, je všeho moc. Věcí i lidí. Zdá se, že si s ním neumíme poradit. Možná, že čekáme na katastrofu, která lidstvo spasí, ale bude to bolet.

Nevím jak vnést do umění takové fenomény jako je třeba statečnost. (Dnes do něj vstupuje jen drzost.) Možná přilnutím k historickým formám, ale to je jen formální, to nestačí.

V šedesátých letech jsem viděl vrchol umění v jeho zániku. (Lekce pro A-universitu 1967.) Vycházel jsem z představy společnosti, která je tak soběstačná, intelektuální a duchovně bohatá, že umění je pro ni zbytečností, poněvadž nic navíc nepřináší. Ale taková společnost tu není a asi nikdy nevznikne.

George Steiner (*1929) tvrdí, že „estetická tvorba je krajně inteligentní. Inteligence velkého umělce může mít podobu svrchované intelektuálnosti“. Považuje významné umělce za výsostné intelektuály a nejvýznamnější myslitele přesahující vědecký svět. Ale intelektuálnost není jedinou podmínkou umělcových aktivit. G. Steiner nabízí různé typy přístupů a energií. Vyjádřil bych to dnes už omšelým, ale podle mne stále přiléhavým výrazem – kreativita. (G.S. napsal „Skutečné přítomnosti“ z níž je uvedený citát před rokem 1989.) Pojem kreativita široce vyjadřuje to obtížně pojmenovatelné (a přitom silně existující) co odlišuje umělce od ostatních lidí.

(Dnes se kreativita skloňuje ve všech pádech, ale to nemá se skutečnou kreativností nic společného.)

Vnímám Steinerovo sumární tvrzení jako intelektuální kreativitu, kreativitu jištěnou intelektem, ale nejedná se o rozdílné segmenty, jen o symbiotické prvky jednoho projevu.

S modernou vstupovalo umění do sociálního prostoru. Známá jsou hesla o splynutí života umění, což působí zvlášť kuriózně, poněvadž umění je vždy součástí života i když se od něho distancuje. Teprve po vstupu do prostoru našeho bytí se stává uměním. Střídavě se do životního proudu noří a vyplouvá nebo naopak, tvrdě se od každodennosti distancuje, aby jindy, někdy i zároveň, nerozeznatelně splývalo.

Jakmile začalo umění sloužit utilitárním cílům, stalo se zploštělým, schematickým, povrchním, krátkodechým. Troufám si prohlásit, že každé silné umění (tedy opravdové, promiňte, jazyk nestačí) je spirituální a to i když se hlásí k opaku.

(Záměrně v tomto textu nepoužívám termín „umělecké dílo“, poněvadž pod pojmem dílo si tradičně představujeme něco vyrobeného, ale umění může existovat jen jako pocit, stav mysli.)

V některých indických klášterech prý už od nepaměti zní mantra OM. Neví se jak dlouho, možná 100, 150… nebo x let. V místnosti neustále někdo sedí a zpívá. Někdy je to mohutný chorál, jindy se zpěv ztenčí, poněvadž účastníků je méně, ale nikdy nikdy nepřestane. I když moderní umění z těchto jevů čerpalo (čerpalo asi ze všeho – ironická pozn. aut.), téměř vždy chyběla potřebná spiritualita bez které je to jen gesto či hlasové cvičení.

Co je to umění?

V šedesátých letech jsem je považoval za

ORDINOVÁNÍ CHYBĚJÍCÍCH VITAMÍNŮ.

V podstatě, možná jen s nějakým výkladem to platí dodnes. Stále mě umění připadá jako něco, co šlechtí naše myšlení, naše prožívání života, naše bytí. Máme šanci se obohatit, dostat se do „kvalitnější pocitové nebo prožitkové sféry“. (To je můj termín, omlouvám se za jeho naivnost, zároveň mi připadá přiléhavý.)

Současná veřejná podpora umění,
povrchně rozmáchlé umělecké školství,
houfy zbytečných výstav a produkcí,
akcentace zábavnosti jako jednoho ze způsobů ovládání společnosti,
honba za kuriozitami, atp.,
mají za následek obecný názorový zmatek a důrazný pokles kvality děl i autorů.

Moderní umění (a promiňte, že je personifikuji) při snahách vmísit se do každodennosti zapomínalo, že drtivá většina populace hledá v umění po staletí pěstovanou elitnost a proto odmítá jako umění vnímat věci a jevy co ji postrádají. Důkazem toho je velký zájem o výstavy rané moderny, protože díla tehdejších autorů ještě obsahují zbytky potřebné noblesy.

Nedávné a současné umění se přiklonilo k nehmotným médiím. Umělci se inspirují především akčním uměním šedesátých let minulého století. Tehdy však umělci využívali reálný sociální prostor, reálné aktivity v reálném čase. Dnes se umělci snaží přestěhovat elementy vnějšího světa do umělých prostor (galerií, divadel apod.) a to působí směšně.

Česká pseudoumělkyně Kateřina Šedá sebrala vesnický plot a umístila ho do galerie, k tomu naložila autobus venkovanů a přivezla je tamtéž. Považuji to za mrhání prostředky bez mozku a studu.

Umělecké školy neví co mají učit. Proto také umělci, kterých je jako máku, nemají žádnou hodnotu. Projekty vymýšlí kurátoři, kteří používají umělce a jejich díla jako materiál z kterého staví své projekty, tedy přejímají roli umělce, často bez jakýchkoliv předpokladů.

Učitelé na uměleckých univerzitách už nevyučují oborům, jen vykládají studentům o své vlastní práci a vychovávají tak své nohshledy. Nic jiného ani neumějí.

Takové školy nemají smysl.

Smysl pozbývají galerie i divadla.

V literatuře převládá grafomanie.

Zdá se, že kulturní svět je odsouzen k zániku.

Umění se mění na zábavu i když by mělo být spíše modlitbou. V žádném případě nehoruji proti humoru, gagu, absurditě, ale vše musí být podřízeno nějakému tušenému řádu, který bychom měli bez přestání hledat, ověřovat, precizovat.

A hlavně, k umění je třeba pokora. To říkám stále.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: PV

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

14:55 Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

Když Zdeněk Mahler v roce 2011 přebíral Cenu Unie českých spisovatelů za celoživotní dílo, nebylo je…