Sází na přítomnost, bezprostřednost, čerstvost až neumětelství a je plná polovzdělanců. Nechápe, že s tradicí přichází kultivovanost a elitnost bez které se umění neobejde. I protest proti tradici má eleganci (možná i jemnost až něhu), pokud je vážný a pravdivý.

Vzpomínám, a nevím proč právě v tuto chvíli, na Wolkerovu postdekadentní a pubertální sedmnáctiletou báseň v próze v níž „hovořili jsme tak delikátně a jemně jak zasnění šlechticové v zakletých zámcích večera“. V mládí mi to připadalo trochu směšné, ale ve stáří tomu rozumím.

Současné umění navazuje na experimentální tendence, které vybujely ve dvacátém století a akademizuje je. Tím z nich vytváří nudný modernistický kýč, který působí poklesleji než ostatní umělecké oblasti.

Nic není blíže akademizmu než avantgarda. Zamražené experimenty vždy působí směšně. Ani tzv. vážné pokusy udělat z překročení limitů styl, nemohly uspět. Nelze žít na hranici, tu lze jen překročit nebo se jí nechat odradit. Buď jsme na jedné nebo na druhé straně.

Poslední dvě století se umění zabývalo především hledáním formy, která by vyjadřovala stále se zrychlující tempo životního stylu. Žijeme v ustavičné změně, která v současnosti nabývá obludných rozměrů. Technická revoluce nás nebezpečně předběhla.