Británie se klubu šesti zemí odmítla účastnit. Britský premiér Harold Macmillan se pozastavil nad tímto podivným uskupením čtyř zemí, které Britové ve válce zachraňovali před dalšími dvěma a které se najednou daly dohromady. Jednalo se o dohodu odstraňovaní obchodních bariér a harmonizaci směnných kurzů.

Podívejme se na Británii po šedesáti letech, která je opět v jiném postavení a připadá jí, že se zbytek Evropy chová šíleně a že celek EU není schopný reagovat na potřeby doby. Jestliže jsme to v EU dotáhli tam, kde jsme, není divu. Již do vínku ji byla dána smlouvou podivuhodnost. Římská smlouva byla vytvořena v utajení, kdy její signatáři o ní nesměli mluvit ani se svými manželkami, natož aby něco oznamovali lidu dotyčných zemí. Další, italští organizátoři v roce 1957 nepřipravili pro smlouvu vytištění kopií, a tak účastníci podepisovali jen bílé prázdné papíry. Abychom si uvědomili další paradox, a to na příkladu Francie, kde vláda nahonem ratifikovala římskou smlouvu, neboť dopředu věděla, že se k moci dere generál Charles de Gaulle, který výslovně nesnášel pan-evropské projekty. V Německu se pro změnu negativně ke smlouvě postavil Ludwig Erhard a označil ji za „makro-ekonomický nesmysl". Proto později britský historik Tony Judt ve své knize "Postwar: A History of Europe Since 1945¨" trefně poznamenal, že EU byla založena na slabosti a nikoli na síle. To vše jen dokazuje, že Evropa, aby se stala kontinentem bez válek, tak to vůbec nebylo snadné a kontinent si musel  projít nejedněmi peripetiemi.

Jestliže se nyní v Římě sešli představitelé EU, mohli si gratulovat spíše k minulosti, že EU byla ještě před deseti lety nejbohatším kontinentem světa. Dnes je až třetí za Asií a Severní Amerikou. Po Brexitu EU ještě více schudne, neboť Británie představuje 17 procent hrubého domácího produktu EU, 12 procent z rozpočtu EU, tvoří polovinu jaderného arzenálu EU a asi 40 procent vojenských kapacit Unie.

Co nás nyní čeká? Zřejmě je to všem jasné. Opět se navrátíme k začátku k jakési utajené dohodě a vůdcovství opět připadne Německu a Francii. Jediný rozdíl je ten, že panuje určitý strach z jednání bývalých zemí východního bloku. Není proto divu, že došlo k hladkému znovuzvolení Donalda Tuska do čela Evropské rady a dochází k zákulisním jednáním s Polskem.