Sáhnul jsem tuhle do knihovny, hledaje cosi jiného, a vytáhnul po letech na světlo svázané cirkuláře biskupství litoměřického z přelomu osmnáctého a devatenáctého století. Při náhodném listování jsem narazil na jeden český pastýřský list, který 4. prosince 1807, v době šířící se módy „obžerného štědrého dne“, zaslal litoměřický biskup Václav Leopold, rytíř Chlumčanský z Chlumčan a Přestavlk, prostřednictvím čtení z kazatelen svým nehodným ovečkám.
 Tady jsou podstatné výňatky (a oceňte, prosím, nejen nádhernou češtinu):

„Jest slušný a chvalitebný obyčej, aby se na památku radostného a potěšitelného narození Božského spasitele vánoční svátky s všemožnou pobožností a uctivostí světili, ku kterému cíli a konci starodávný byl též obyčej po všechny časy, již ten předcházející den, neb tak zvaný štědrý večer, v kajícnosti a celodenním až do soumraku trvajícím postu, jakož i v radostném, citelném rozjímání trvati…“

„Bolestno, přebolestno bylo otcovskému srdci našemu dověděti se, kterak mnozí z nynějších křesťanů předně: ten večer vánoční, neb tak nazvaný štědrý večer až do jitřní nestřídmosti v jídle a pití, hraním, nedovolenými veselostmi, ano dokonce všelijakými výstupky tráviti sobě v obyčej vzali.

Za druhé: na ten způsob k službám Božím přihotoveni do kostela na jitřní přicházejí, tam rozprávkami se obírají a jiných horlivých křesťanů na překážku jsou.