Schopnost stát si za svým, i když vím, že se to otvíračům hub v konformní šedi všude kolem nebude líbit. Být sebou a vyjadřovat to. Říkat, co je třeba, a říkat to tehdy, kdy to je třeba. Není takovýchto hubatých mnoho, a o to jsou vzácnější. Pro tyhle z nebe spadlé výjimky z šedého pravidla platí ono Kainarovo básnicky přesné signum: „Pro toho není, co se má a nemá, pro toho není, co se smí a nesmí, sám slavíček ho učí otevírat zobák v pravý čas.“ Hubatost je pro mne tedy hodnota naveskrz kladná, vyjadřuje-li to, co nesmí býti zamlčeno nebo umlčeno.

Vzpomněl jsem si na tyto verše nedávno, když tu a tam některá média připomněla, že právě Vy, jeden z hubatých světlonošů šedé doby našeho mládí, jste oslavil své sedmdesátiny. Říká se někdy, že vlastní stárnutí si člověk uvědomí nejvíc při pohledu na své děti. Ano, to určitě platí. Ale nezastavitelné plynutí času pocítíte také, když vám před očima stárnou (nebo hůř: natrvalo odcházejí) vaši hrdinové. Pro některé z nás, kteří jsme chytali první rozumy v 70. letech minulého století (už to zní jak z čítanky, viďte!), jste takovým hrdinou byl. Na rozdíl od jiných jste neměl tehdy až takovou potřebu na plnou hubu vykřikovat, cože je to za Augiášův chlév a stoku marnosti, jíž se brodíme v tom čase, usilujíce alespoň o to, abychom se tím bahnem neudusili, a pokud jen trochu možno, abychom jím moc nenasmrádli. Vy jste sice mluvil a zpíval o tomtéž, ale ne zpoza hledí houfnice, nýbrž ze sedla Pegasova. (Kdo nevěří, ať tam běží a zalistuje si kompletem Vašeho písání, které pod věru příhodným názvem Mimo čas před dvěma lety vydal dr. Houdek v Galénu.) Vaše texty byly básněmi svého druhu, své vlastní kategorie. Metaforami, které občas dovedly až nečekaně odbanalizovat všechnu tu všednost vůkol. „Mertovský“ průvodce sedmdesátkami nebyl (jako u Jardy Hutky třeba) nějaký zakázaný disident, například Havel, nýbrž Astrolog. Takový ten místní blázen, který zosobňuje pravdu a poctivost, aniž by s tím nutně vždy musel na jarmark. Stačí, když nechá druhé, aby ho svobodně následovali.  Je to konec konců jen jejich volba, koho a co budou následovat. Tímto Astrologem jste byl pro mnohého z nás i vy sám: „Rozevláté ruce, tabákové plíce, na nahém těle ukrývá zvěrokruh. Pochopíte snáze, pochopíte více, před vámi stojí dobrodruh. Astrolog v roztrhané šále jde ulicí…“ Rozuměli jsme Vám a věřili, že Vy rozumíte nám. A v tomto tichém souručenství jsme to celé přežili. Budiž Vám za to jeden z díků. A nejen k sedmdesátinám.