Nechám proto stranou zákulisní zápolení mezi (super)velmocemi, jež si přes KLDR posílají vzkazy, či rozdmýcháváním zdejších tenzí odvádějí pozornost od řádově důležitějších věcí. Dejme tomu od vlastní vojensko-ekonomické expanze ve Východní a Jihovýchodní Asii.

A čímže bych tedy chtěl tematiku „proxynapětí" odlehčit? Úsměvnou životní zkušeností. Onehdy jsem, krátce poté, co se rozjela nová vlna strašení severokorejskými raketami, zasedl ve své oblíbené kavárně, kde nad (ne)bezpečností Dálného východu mudrovala její majitelka. Úspěšná kavárnice se totiž chystala jet na dovolenou do Thajska, leč ošklivě znějící zprávy o severokorejském vyhrožování atomovými hlavicemi ji polekaly. Není divu, hekatomba je přece (nevadí, že tak po sto padesáté) na spadnutí. Jenže milá paní se dosud o takhle vzdálené kraje pranic nezajímala, pročež si pořád nemohla ujasnit, zda zamluvený zájezd odřeknout, nebo ne. Jenže ono není rozumné ignorovat asi tak dvoutisící vážné varování politických propagandistů.

Nakonec dilema mezi vlastním hmotářstvím a strachem o život vyřešila s geniální rázností. Snad i McArthur, který v Koreji prosazoval nasazení zbraní hromadného ničení (ač již Sověti disponovali stejnými prostředky), by mohl závidět. Dotyčná živnostnice totiž odhodlaně uchopila školní trojúhelník a atlas světa, nalistovala příslušnou mapu a jala se měřit, jak daleko by byla její pláž od případných jaderných hřibů...