Hned je důležité podotknout, že pro procesy, o kterých tu mluvíme, je záměr autora irelevantní, čas a lidé se buď zmocní jeho díla a provedou s ním, co budou chtít, nebo je ani nezaznamenají. Uveďme si příklady.

Původně, jak píše Andé Maurois v Dějinách Francie, byla Encyklopedie v 18. století jen záležitostí nakladatelů. Pak se jí ovšem chopil Diderotův génius s vlastnostmi redakčního tajemníka, přizval ke spolupráci Montesquieua, Voltaira a d'Almeberta a společně získali pro své myšlenky celou zemi. Zpočátku za takovým podnikem neviděla cenzura nic jiného než pouhý slovník. Teprve postupně a přičiněním jasnozřivých lidí se ukázalo, že toto dílo nahrazuje středověký svět světem Newtonovým, světem vědy. Jak Maurois uvádí, těch dvacet sedm svazků si řeklo o čtyři tisíce tři sta předplatitelů. Když se Parlament a vysoké duchovenstvo, řekli bychom tehdejší establishment, bouřily, dal Ludvík XV. Encyklopedii konfiskovat. Když však potřeboval vědět, z čeho je složena rtěnka, musela mu paní de Pompadour příslušný svazek přinést. Nové paradigma vyzářilo vliv přesahující rozměr i té nejoptimističtější představy jejich autorů.