Zároveň nostalgická, zároveň velmi věcná konference s názvem „CH 77 vlastníma očima“ v pražské Lucerně připomínala – ironicky posmutnělými slovy jednoho z nás – muzeum s více či méně zvetšelými exempláři, přičemž průvodci – kustody tohoto muzea byli zase právě ti poněkud zvetšelí exempláři…

Setkání i konference proběhly v přátelské atmosféře – tolik dlouhých objetí mužů i žen jsem už dlouho neviděl. Obětí, tu a tam i slzička, často neposlušné, nemocné tělo. Přijelo hodně těch nepražských, kteří vždycky byli ve stínu. Byl ve všech těch setkáních znát dobrý pocit: neviděl jsem tě, brachu, dvacet, třicet, ba i čtyřicet let, ale vím o tobě, šel jsi jinam než já, ale počínal sis po celou dobu slušně, a dělal jsi určitě to nejlepší, co jsi věděl a uměl.

V závěrečném zamyšlení jsem řekl: nikdo z nás si nikdy nemyslel, že to my jsme zbourali komunistický systém, ten se zhroutil sám do sebe, imploze se tomu říká, ale my byli přímo u toho, a zařídili jsme cosi důležitého, totiž že ty úplně první kroky byly správným směrem. Že nebyly svárlivé, soutěživé, nýbrž konsenzuální, že jsme nabírali ze všech sil lidi z šedé zóny (tehdy jsme jimi mysleli odpůrce režimu, kteří se z různých důvodů pod Chartu 77 nepodepsali), a to i do nejvyšších funkcí, že jsme nepřipustili, aby se hned začala dělit moc mezi dnes ráno vzniklé supernové strany, dokud nebyly k dispozici legitimní mandáty. Ty jsme získali právě s ostatními až ve svobodných volbách v červnu 1990.