Již řečená obecná nedůvěra v tištěné slovo nejspíše nepocházela vyloženě z kruhů žurnalistických. Spíše se lze domnívat, že tisk, jemuž nebylo radno věřit, byl spíše tiskem panovnických a úředních nařízení a reglementů, vyhlášek a oznámení. Konec konců dějiny žurnalistiky také nejprve začaly tím, že tiskoviny přinášely oficiální sdělení vrchnosti, a až mnohem později nějakou samostatnou žurnalistickou reflexi reality. Tak jako tak, rčení „lže jako když tiskne“ v sobě obsahuje podprahovou obavu, že to, co je lidu předkládáno k uvěření, slouží spíše k jeho obelhání. Jinými slovy – v tomto starém úsloví je již obsažena primární reflexe mocenské manipulace médii a prostřednictvím médií.

Jazykovědci říkají, že jediný civilizovaný jazyk na světě, kde se úsloví „lže jako když tiskne“ objevuje, je právě čeština. Jakoby to mělo signalizovat nějakou naši obzvláštní nedůvěru v tištěné slovo, masivnější skepsi k obsahu a poctivým záměrům médií. Ne že bychom v našem geografickém pásu měli tradičně mnoho důvodů ke slepé víře v média a novináře. Ale na druhou stranu nejsme zase příliš výjimeční v míře, jakou média sloužila moci v její snaze manipulovat obrazem skutečnosti pro dosažení svých zájmů. Cožpak média, dá-li se tak vůbec nazvat propagandistická mašinérie totalitních systémů, v nacistickém Německu či bolševickém Rusku lhala méně? Jistě ne. Jen to činila explicitně, otevřeně, nepokrytě. Totalitní režimy jako jediné měly pro veřejnou prezentaci svých zájmů samostatný úřad. V Německu Goebbelsovo ministerstvo propagandy, v Rusku celou škálu propagandistických komisariátů – od Ždanova – po Dzeržinského.

Režimy, které se považují za demokratické, tradičně nemívaly potřebu samy sebe mediálně potvrzovat. Boj slov se přenášel o patro níž, do stranických sekretariátů a jejich tiskových oddělení. To až v posledních pár letech, se zostřováním nové studené války, se znovu z lahve vypouští džin státem či jinými mocenskými nástroji kontrolované mediální komunikace, jedním slovem cenzura. A spolu s ní jde samozřejmě její vlastní sestra – manipulace ve službě propagandy.

Mocenské a obecně zájmové skupiny, které potřebují dosahovat svých cílů nenásilnými prostředky, znají cenu společenských věd, zejména sociologie a psychologie. Na nich je založena teorie a praxe propagandy jako vrcholné a zároveň nejotevřenější formy manipulace veřejným míněním. Propaganda má představit svůj produkt a svého zadavatele v nejlepších barvách, a dělá to, jak již bylo řečeno, transparentně. Propaganda, která se snaží sama sebe skrývat za takzvané objektivní sdělení, snaží se tvářit jako věcná a nestranná informace, není o nic méně propagandou, jen je záludnější. Jejím hlavním prostředkem je manipulace.

A právě manipulací jako ústředním prvkem skryté propagandy se zabývá kniha polských autorů Macieje Ilowieckého a Tadeusze Zasepy Moc a nemoc médií. Vydalo ji původně ve slovenštině nakladatelství Typi universitatis Tyrnaviensis v roce 2003. Pro český trh pak vyšla jedna její část – studie M.Ilowieckého pod názvem Manipulace v médiích (2010). Dlouhou dobu to byly jediné dvě publikace na našem trhu, které se touto problematikou zabývaly. A dodnes lze říci, že by je neměl přehlédnout nikdo z těch, kdo se zabývají žurnalistikou a médii, jak profesionálně, tak ze zájmu.