Vážený Josefe Škvorecký, či snad Danny Smiřický, či prostě Errole,

všechna ta oslovení vyjadřují část celku, tři tváře muzikanta, spisovatele, znalce jazzu a dobrých detektivek – a také jeden z nejdůležitějších symbolů mé generace. Jakožto autor Josef Škvorecký jste se ve svých příbězích vtěloval do Dannyho Smiřického - mladíka z okresního města s metropolitní duší, osobní přátelé Vám říkali Errol, jistě v odkazu na Vaše milované americké jazzmany. Pro mě jste a zůstanete především svědkem a zapisovatelem „hořkýho světa“. Právě tak a velice přesně, se jmenoval skvělý výbor z Vašich povídek vydaný na sklonku 60. let, která začala nadějně – Vaším vstupem do literatury a bojem o klíčový generační román Zbabělci – a skončila beznadějně – Vaším odchodem za Velkou louži. Odtamtud jste se připomínal neúnavným nakladatelským donkichotstvím – prošla Vám rukama nepřeberná řádka českých autorů a jejich děl, která by bez Vašich ´68 Publishers sotvakdy spatřila světlo světa. Myslím, že není přehnané říci, že toto dílo připomíná rané obrozence s jejich soustavnou snahou uchovat to živé, co v jazyce, slovesnosti a obecně kultuře zůstává, pro příští generace. Vy jste to své činil v jiných dobových a politických souvislostech, ale význam té práce to rozhodně neumenšuje.

Hořkej svět, to bylo zjevení, pro mne, čtenáře ještě neopeřeného. Objevil jsem tu knihu v zelené vazbě v zadní řadě knihovny mé matky, před ní byla postavena Kronika Pickwickova klubu, asi proto, že byla třikrát tlustší a svým objemem skryla ono zapovězené čtivo před očima nenechavců. Přečetl jsem to (Hořkej svět, samozřejmě, nikoli Dickense, toho až mnohem později) na jeden nádech. Příběhy z města K., tedy Vašeho Náchoda, zejména ty protektorátní, s trvalou hrozbou jako půdorysem života, který jste si - navzdory všemu – dokázali užít aspoň trochu po svém, svobodně. Tehdy jste se naučili sehrát aspoň malého betla s mocí, když jste přejmenovávali zakázané písně černého lidu Ameriky na neutrální české „skočné“ či „kvapíky“. Tutéž dovednost jste pak cizelovali o pár let později, to když se svobodná (free) hudba zpoza Atlantiku nehodila zase novým mocným: podstata toho betla zůstala, i když hrozby většinou nebyly už tak hrozivé a fatální, ale přece. Ty hořké příběhy z neveselých let jsou vlastně esencí přežití. Velikosti a odvahy ducha proti slabosti síly.