Poctivě řečeno, původcem toho nápadu jsem nebyl já, ale vydavatel Parlamentních listů.cz Michal Voráček. Vyzval mě tehdy, abych pro jeho internetový deník začal psát jakési výzvy či poselství důležitým osobám tohoto světa. Sliboval si od toho asi, že půjde o více či méně osobní, ale především útočné, efektní, nevybíravé výkřiky volající nezodpovědné k odpovědnosti, a snad i zlé k dobru, ale za tento předpoklad bych ruku do ohně nedal.
Nu, trochu se mi to vymklo. Otevřené dopisy nejsou výkřiky, spíš přípodotky, trochu memoriální, často spíše intimní, než strkané do auzláku, jak se hezky česky říkalo za dob našich babiček. Využil jsem to místo k mnohému vyjádření vděku těm, které jsem kdysi potkal, ať už in persona, či jen coby vděčný čtenář jejich knih či obdivovatel jejich obrazů, mnoha odešlým, snad i proto, že patřím k té generaci, pro niž bylo slovo a obraz důležitým vyjádřením sebe sama v tom chaotickém světě. Ukotvením na pevném bodě, s nímž teprve bylo lze hýbat vesmírem. A oč jiného v životě přece jde?
Proto se adresáty mých Otevřených dopisů nestali potentáti ze všech stran zeměkoule, jimž bych něco vyčítal, nýbrž často básníci a jim podobní „nadšenci času“ (řečeno s Vančurou), jimž jsem zpravidla děkoval. Takový chcete-li pozitivní přístup. Však mi také pan vydavatel jednou řekl: „Víš, ty jsi takový veřejnoprávní!“ Dodnes nevím, zda to myslel jako pochvalu, či pohanu, ale je mi to vlastně jedno. Jiný nebudu, a když to někdo chce nějak definovat, ať si poslouží.
Ale on to pan vydavatel určitě myslel tak, že se do toho mého, jakkoli začasté velmi osobního epištolování dostává velmi často ten nadosobní, širší, obecnější rámec. A má pravdu. Věřím, že platí stará hebrejská moudrost z knihy Zóhar – „Slova nepadají do prázdna“. A taky se mi líbí, jak to kdysi vyjádřil Jan Werich: „Do šuplíku nepíšu, šuplíku nemám co sdělit.“ Tak proto jsou i ty nejintimnější vzkazy vlastně adresovány nejen konkrétním osobám vetknutým do záhlaví, ale hlavně těm všem, kteří to snad budou někdy číst.
Na konci tohoto roku plného Otevřených dopisů přemítám, koho oslovit jako posledního v řadě. Loni to byl Ježíšek, jehož jsem žádal, aby nás zbavil nepovedenců hrajících si na naše vůdce a kormidlujících naše životy po vodách vysychajících a cestách nikam nevedoucích. A protože tento nynější adresát má být vskutku posledním v řadě, neboť epištoly končí – snad – v nejlepším, jak slušívá se končit, aby se kouzlo nezměnilo ve zvyk a půvab v nudu – bude můj poslední adresát také adresátem svého druhu prvním.
Posílám tedy svůj pozdrav Novému roku 2017. Je to jen symbol začínání, co sejde na dni či týdnu, jiné kultury počítají jinak své roky a své dějiny. Náš obyčej je tento, tak se ho podržím a uvěřím, že vskutku něco začne. Třeba začneme víc poslouchat a slyšet, než jen mluvit, aniž jsme co řekli. Třeba nás toto poslouchání, či spíše naslouchání, přivede k lepšímu pochopení, větší toleranci, úctě. A třeba dojde i na to, že v tom Novém roce zmizí aspoň někteří ti otrapové, co nás řídí volným pádem namlouvajíce sobě i nám, že je to vlastně vzestup a vzlet.
Ale buďme realisty. Otrapové nezmizí, dokud je nevyženeme. Naslouchat si nebudeme, dokud nebudeme muset. Nepochopíme nic, dokud nám nebude ouvej docela a nadoraz. Třeba bude nutno projít tím údolím stínu a mělčinou strachu, aby se nám rozsvítilo a našli jsme v sobě zas odvahu. K čemu? Přece každý k tomu svému. K životu.
Nový rok je příležitost, ale sám o sobě za nás nic nezařídí. To musíme sami.
Zkusme to.
Petr Žantovský
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
