Poctivě řečeno, původcem toho nápadu jsem nebyl já, ale vydavatel Parlamentních listů.cz Michal Voráček. Vyzval mě tehdy, abych pro jeho internetový deník začal psát jakési výzvy či poselství důležitým osobám tohoto světa. Sliboval si od toho asi, že půjde o více či méně osobní, ale především útočné, efektní, nevybíravé výkřiky volající nezodpovědné k odpovědnosti, a snad i zlé k dobru, ale za tento předpoklad bych ruku do ohně nedal.
Nu, trochu se mi to vymklo. Otevřené dopisy nejsou výkřiky, spíš přípodotky, trochu memoriální, často spíše intimní, než strkané do auzláku, jak se hezky česky říkalo za dob našich babiček. Využil jsem to místo k mnohému vyjádření vděku těm, které jsem kdysi potkal, ať už in persona, či jen coby vděčný čtenář jejich knih či obdivovatel jejich obrazů, mnoha odešlým, snad i proto, že patřím k té generaci, pro niž bylo slovo a obraz důležitým vyjádřením sebe sama v tom chaotickém světě. Ukotvením na pevném bodě, s nímž teprve bylo lze hýbat vesmírem. A oč jiného v životě přece jde?
Proto se adresáty mých Otevřených dopisů nestali potentáti ze všech stran zeměkoule, jimž bych něco vyčítal, nýbrž často básníci a jim podobní „nadšenci času“ (řečeno s Vančurou), jimž jsem zpravidla děkoval. Takový chcete-li pozitivní přístup. Však mi také pan vydavatel jednou řekl: „Víš, ty jsi takový veřejnoprávní!“ Dodnes nevím, zda to myslel jako pochvalu, či pohanu, ale je mi to vlastně jedno. Jiný nebudu, a když to někdo chce nějak definovat, ať si poslouží.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV